„Ještě to nějaký čas potrvá, než z těch patnácti tisíc svazků knih, darovaných lidmi i institucemi, bude opravdu funkční knihovna Stojanova gymnázia, která ponese název po Tomáši kardinálu Špidlíkovi,“ svěřuje se kněz, který navzdory svému věku slouží denně ranní mši svatou pro osoby se zdravotním postižením v kapli velehradského Vincentina a kromě toho je zpovědníkem u Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje.

Knihy a knihovny jsou pro pátera Cukra něco jako veřejné lázně. „Člověk tam jde, pravda, když potřebuje, ale většinou tam chodí za požitkem. Já chodil do farních a církevních knihoven spíše za prací. Knihovna Tomáše kardinála Špidlíka bude v pořadí pátá, kterou dávám dohromady,“ konstatuje knihovník a archivář velehradské komunity jezuitů. Kolik knih už prošlo jeho rukama, na to nezná přesnou odpověď. Ví však, že od roku 1928, kdy začal studovat na někdejším Papežském ústavu pro misie slovanské na Velehradě, by to bylo číslo takřka astronomické.

„Už při absolvování noviciátu a filozofických studií v Benešově jsem se zkušeným knihovníkem provedl kompletní evidenci tamní knihovny. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že mě v životě čeká uspořádávání dalších knihoven, asi bych se mu vysmál,“ dušuje se páter Cukr. Vzápětí dává k dobru, že v roce 1941 si jako vychovatel jezuitského gymnázia na Velehradě vzal do parády tamní knihovnu a v devadesátých letech minulého století pak knihovnu znovuobnoveného církevního gymnázia v Bohosudově.

„Do značně zdemolovaného gymnazijního objektu, který v roce 1991 opustili ruští vojáci, jsem si jako jeho údržbář sehnal jednu paní profesorku, která se stala ředitelkou znovuobnoveného gymnázia. Já jí dělal zástupce i vedoucího internátu,“ svěřuje se kněz, muž intenzivní práce, bývalý vychovatel i kantor. Právem se chlubí, že do dvou let měli v učebnách na čtyři stovky gymnazistů, kteří byli častými návštěvníky jím obnovené knihovny.

S velkou radostí se páter Cukr vrátil před deseti lety na rodné Slovácko, do jezuitské komunity na Velehrad. Ruce v klín tu nesložil. „Když ráno vstanu, odkopnu peřinu a řeknu: Tak Pane, jdeme na to,“ spřádá po celý život každodenní plány kněz, jehož oči spatřily světlo světa v Boršicích.

„Abych se nenudil, začal jsem na Velehradě ručně dopisovat farní kroniku, kterou do roku 1968 vedl páter Ondřej. Novou kroniku už píši na počítači, na němž jsem se na sklonku svého života musel naučit pracovat,“ směje se páter. „Všechno, čemu jsem se naučil, mně bylo dobré a vším, čím jsem byl, jsem byl rád. I ta práce s knihami k něčemu byla,“ míní kněz.

Velehradská farní knihovna, která je určena kněžím a studentům teologie, upoutá návštěvníka architektonicky dobře vyřešeným interiérem. „Knižní fond, který mně za ten rok přešel několikrát rukama, je složen z nejrůznějších druhů slovníků, z literatury obecné, historické či teologické. Velmi cenné jsou slovníky. Která kniha je z hlediska uměleckého i historického nejhodnotnější, to přece jako knihovník prozradit nemohu,“ odmítá páter Cukr zvědavý dotaz a dodává, že ho čeká ještě hodně práce s uspořádáním bohatého knižního fondu pro potřeby studentů i jejich kantorů. „Kdybych na to nestačil, určitě se najde někdo jiný. Ty knihy i jejich čtenáři si to přece zaslouží,“ tvrdí stále usměvavý kněz-knihovník, který navzdory svému věku neztratil optimismus a elán.