Pro tento náročný úkol byl vybrán Konstantin i s bratrem Metodějem jako doprovod vyslance byzantské říše.

Cesta na území Chazarů zcela jistě nebyla jednoduchá. Museli se přeplavit přes Černé moře na Krym, dále přes Azovské moře a přes Kubáňskou step až ke břehům Kaspického moře k Derbentskému průsmyku k hlavnímu městu Chazarů, Semenderu. Pro oba bratry měla během cesty velký význam zimní zastávka v Chersonu na poloostrově Krymu (dnešní Ukrajina). Nejvýznamnějším počinem pobytu obou bratří v Chersonu bylo objevení pozůstatků sv. Klimenta, třetího nástupce sv. Petra na papežském stolci (papežem byl pravděpodobně v letech 9099). Podle tradice byl Kliment poslán do vyhnanství během pronásledování křesťanů v Římě na práce do dolů v Chersonu a později měl být utopen v Černém moři s kotvou na krku. Oba bratři byli s legendou obeznámeni a jistě se během pobytu v Chersonu zajímali o pozůstatky čtvrtého římského papeže, které se rozhodli najít.

Když přesvědčili arcibiskupa i se vším klérem a bohabojnými muži, vsedli do korábů a jeli na (to) místo. A jakmile se moře velmi utišilo a (oni tam) dospěli, začali se zpěvem kopat. A tu nastala veliká vůně jako z mnoha kadidel a potom se objevily svaté ostatky. Vzali je s velikou poctou a slávou a všichni občané je vnesli do města, jak se píše v Nalezení jeho (ostatků).

Na jaře roku 861 se byzantská výprava vydala na další cestu do nitra Chazarské říše až na dvůr chána, který se nacházel pravděpodobně u břehů Kaspického moře v Semenderu. Duchovním přínosem bylo, že chán, ačkoliv sám přijal židovskou víru, dovolil svým poddaným nechat se pokřtít, pokud chtěli. Podle legendy bylo pokřtěno na dvě stě lidí, navíc Konstantin vymohl na chánovi propuštění řeckých zajatců ze zajetí.

Po svém návratu k císařskému dvoru někdy po polovině roku 861 se Konstantin uchýlil do soukromí u chrámu Sv. apoštolů v Konstantinopoli, kde byla i filozofická škola. Jeho bratr Metoděj se sice mise k Chazarům zúčastnil jako obyčejný mnich, ale svému bratrovi jistě pomáhal a v poselstvu měl přední postavení. Bylo mu nabídnuto místo arcibiskupa, které odmítl. Zřejmě až na nátlak císařského dvora přijal jáhenské svěcení a místo opata v klášteře Polychron. Pravděpodobně někdy v průběhu roku 862 dorazilo do Konstantinopole poselství od knížete Rostislava s žádostí o vyslání biskupa a učitele. Oba bratři byli určeni k nové misijní cestě, tentokrát na území Velké Moravy. Je pravděpodobné, že záměr knížete Rostislava byl hlavně politického rázu s cílem dosáhnout nezávislosti své země na Franské říši, a naopak Byzanc mohla očekávat rozšíření svého politického a kulturního vlivu. Při výběru obou bratří pro cestu na Velkou Moravu, kromě úspěšného zvládnutí předchozích náročných úkolů, bylo jistě důležité i to, že oba pocházeli ze Soluně, kde slovanská řeč byla vcelku dobře známa. Předpokladem úspěšné misijní cesty spojené s výkladem víry ve slovanském jazyce bylo vytvoření slovanského písma, které jim chybělo. Potřebovali tedy překlad Písma nebo alespoň evangelií v řeči lidu, kterému je měli hlásat. Konstantina čekal nelehký úkol, navíc dobře věděl, že pokud zavede do bohoslužby slovanský jazyk, může být pokládán za kacíře. Bohoslužby byly totiž doposud slouženy v řečtině a latině.

Zatímco Konstantin se intenzivně věnoval překladům evangelií, jeho bratr Metoděj se zřejmě podílel na přípravě misie. Bylo potřeba vybrat i své průvodce. Z nich známe jména Klimenta, Nauma, Sávy a Angelára. Spolu s nimi, doprovodem, překlady evangelií i ostatky sv. Klimenta nastoupili roku 863 cestu do neznámých oblastí na severu, na Velkou Moravu. Můžeme předpokládat, že putovali po jim známé římské cestě Via Egnatia, procházející Soluní. Po ní mohli směřovat až na pobřeží Středozemního moře do přístavního města Dyrrhacion (dnešní Drače v Albánii) a odtud lodí do Benátek, kde již začínala Jantarová stezka, vedoucí až k Baltskému moři přes území Velké Moravy.

(Pokračování za týden)

Pramen: L. Galuška a M. Vaškových „Pravdivý příběh Konstantina a Metoděje". Slovácké muzeum 2013. Redakčně upraveno a kráceno.

Uhřice: kámen, na kterém stáli…

Podle pověstí při svých misijních cestách Cyril s Metodějem doputovali i do Žarošic. Do tamního kostela o svátku sv. Anny putují každoročně průvody poutníků, aby se poklonily Panně Marii Žarošské. Původ dřevěné mariánské sochy, tzv. staré Matky Boží, je spojován právě s věrozvěsty, kteří prý obnovili kostel a klášter Na Viničné, založený markomanskou kněžnou Fritigil již někdy ve 4. století, a v jejich době zpustlý.

Ze Žarošic pokračovali do sousedních Uhřic, kde kázali dosud pohanským Moravanům. Obyvatelé osady z vděčnosti postavili na tom místě kostel. Prastarý gotický kostelík zasvěcený sv. Janu stojí v Uhřicích podnes a na návštěvníka dýchne starobylostí. Mohutné, jeden a půl metru silné zdivo budí obdiv. Střílny ve věžním zdivu i nepravidelně vylámaná gotická okna vypovídají o stáří a charakteru kdysi opevněné stavby. Za cyrilometodějskou památku byl považován kámen tvořící schod při vstupu na kazatelnu. Sběratel cyrilometodějských pověstí P. František Přikryl o tom píše: „Při této kazatelně byl za stupeň přidělán kámen přepamátný, na pravém rohu trochu poškozený, o kterém podání lidu praví, že na něm sv. Cyril při svatých missiích stoje kousek rohu udrobil. Na tomtéž místě postavili zbožní křesťané pokřtění sv. apoštoly kostel. Sv. Metoděj pak později, ubíraje se roku 884 k svěcení kostela sv. Petra do Brna, se tu zastavil, kostel posvětil a zřídil zde stálou duchovní správu pro daleké okolí."

Také se říká, že se lidé mnohokrát pokusili štěrbinu, jež vznikla udrolením kamene, zaplnit, ale nikdy se jim to nepovedlo, protože „se žádným pojidlem sloučiti nedala".

Kámen již bohužel v kostele nenajdeme. Vzal za své v roce 1839 při opravě kostela, kdy byl nahrazen dřevěnou stoličkou. Dodnes je vezděn do klenby sklepa jednoho z místních vinařů, Martina Adamce, který při těch opravách kámen i se zbytkem staviva odkoupil. Který a čí sklep je to dnes, již nikdo nepamatuje, leč blahodárný vliv takové památky ve zdivu sklepa na vinný mok je nade vší pochyby.

A ze Slovácka nahlédněme ještě na Hanou. Dvanáct kilometrů západně od Prostějova se nachází vesnice Stínava, jíž vévodí prastarý kostel zasvěcený Povýšení sv. Kříže, jehož historie je vepsána do fresek pocházejících z poloviny 14. století. Kostel sám byl postaven v románském slohu již ve 12. století. Na kraji vesnice v romantickém zákoutí se nalézá studánka, o níž „prastará pověst žije mezi lidem, že tu křtili sv. bratři soluňští. Studánka se nazývá Svatou vodou."

Voda ze studánky má prý léčivou moc, a tak k ní v minulosti „putovaly průvody, zvláště matky s churavými dětmi v důvěře ozdravení použitím posvátné vody". O posvícení na slavnost Povýšení sv. Kříže sem přicházelo z kostela procesí a požehnanou vodou byli kropeni věřící. Stínavští podnes o studánku i kostel vzorně pečují. Je to nejromantičtější místo cyrilometodějské tradice na Moravě.

SOUVISEJÍCÍ Konstantin a Metoděj na stezkách života: V byzantské říši - 1. díl

Autor: Jiří Jilík