A právě on byl jedním z dlouhého zástupu lidí, které represe socialistického režimu donutily postavit se před životní volbu. Tři roky poté, co se Gottwald vrátil z Pražského hradu mezi lid na Staroměstské náměstí a začal psát temnou stránku historie naší vlasti, se Josef Stojaspal a jeho čtyři kamarádi rozhodli opustit svou rodnou zemi.

Tehdy 18letý student posledního ročníku původně jezuitského gymnázia na Velehradě, jedné říjnové noci roku 1951 po násilném zavření církevních škol, prchá do svobodného světa, aby tam naplnil svou touhu po kněžském studiu a pastoraci.

„Z Dolněmčí jsme tehdy nebyli ani zdaleka jediní, kteří přes hranice utíkali pryč. Naše dědina byla útěky na Západ vyhlášená,“ popisuje Stojaspal situaci z doby před více než šedesáti lety. Po půlnočním proklouznutí mezi strážemi hlídajícími hranici nedaleko Znojma, má skupina sotva zletilých migrantů namířeno do Vídně. Odtud pak putují do utečeneckých táborů v okolí Salcburku.

Čtěte také: K 60 letům kněžství přáli Josefu Stojaspalovi jeho farníci v krojích

Po několika měsících pobytu v Rakousku se konečně dostávají do Říma, kde se jejich cesty rozdělují. Katolickými duchovními se nakonec stali tři z nich. Josef Stojaspal v roce 1952 zahajuje studium filosofie a později teologie na Lateránské universitě v Římě, kde je 17. března 1957 vysvěcen na kněze.

„Poslali mě do italské části Tyrolska, diecéze Brixen. Tam jsem jako kaplan pobyl rok a poté se rozhodl studovat dál,“ vzpomíná Josef Stojaspal.

Blízká mu byla spiritualita křesťanského Východu, a proto ji na římské universitě Gregoriana další tři roky studuje. V roce 1962 získává titul Thdr. O rok později odchází působit do ruské katolické komunity v Sazburku.

Posléze však opět mění působiště. Už ale naposled. Dlouhé tři desítky let se v severní průmyslové části Německa, v Porůří, stará o italské dělníky, dojíždějící tam za prací.

Čtěte také: Zraněného řidiče museli z vraku vystříhat hasiči. Do nemocnice ho transportoval vrtulník

„Zpočátku jsem měl na starosti opět ruskou komunitu, vzápětí mi ale tamní biskup svěřil italskou obec. Ve třistatisícovém Gelzenkirchenu jsem se staral o čtyři tisíce Italů. Nebyl jsem jim ale pouze knězem, byl jsem také jejich překladatelem na úřadech a nejbližší osobou, na kterou se mohli kdykoliv obrátit,“ přiznává duchovní, jemuž Italové neřekli jinak než Padre.

Do vlasti se Josef Stojaspal vrací téměř po půl století v roce 1990. V současnosti žije v Dolním Němčí, kde přes svůj požehnaný věk vypomáhá tamnímu faráři. Do Porůří se však ještě několikrát vrátil.

„Už tam není tolik Italů, jako před lety. I tam se doba změnila a z velkých oceláren toho příliš nezbylo,“ říká melancholicky. A co knězi ze Slovácka vytane na mysli, když hodnotí své mladické rozhodnutí opustit rodnou zemi?

„Myslím si, že nás Pán Bůh i v exilu odměnil za to, že jsme na Západ neodešli jako nějací dobrodruzi a už důvody svého odchodu jsme brali vážně,“ poznamenává Josef Stojaspal s odstupem času.

Čtěte také: Poptávka po stavebních parcelách na vesnicích převyšuje jejich nabídku