VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jsem na své chlapy hrdá, práci dělají srdcem

Zlín - /AKTUALIZOVÁNO, PLNÉ ZNĚNÍ ROZHOVORU/ To, že hasičům nemusí úspěšně velet jen muž, dokazuje Jarmila Čičmancová již čtvrtým rokem. Je historicky úplně první ženou, která řídí krajský hasičský sbor. Výborně potvrzuje i to, že uniforma nesluší jen zástupcům mužského pohlaví.

6.2.2012 2
SDÍLEJ:
Fotogalerie
9 fotografií

Jarmila Čičmancová, ředitelka zlínských krajských hasičůFoto: DENÍK/repro

Jak přiznává, mnohdy jí dokonce usnadňuje život.

Žena mezi hasiči, to se moc často nevidí. Jak jste se k této profesi dostala?

Je to neobvyklé, to je pravda. U hasičů pracuji již od roku 1987. Nejprve jsem působila na ekonomickém oddělení. Postupně jsem se vypracovala na post ekonomické náměstkyně. Když se uvolnilo místo ředitele, přihlásila jsem se do výběrového řízení a vyšlo to. (Úsměv).

Jak byste zhodnotila své dosavadní působení na pozici ředitelky?

Na pozici krajské ředitelky jsem nastoupila v době, kdy začala úsporná opatření, takže to nebylo zrovna jednoduché. Neustále se točíme kolem peněz, které naši činnost samozřejmě ovlivňují. Fungování sboru a jeho směr jsou však nastartovány od roku 2001. Já v tomto duchu pokračuji.

Často si připadám jako na houpačce, ale tak to v životě chodí. Někdy mám pocit, že vše perfektně funguje, a potom najednou mám dojem, že je všechno špatně a že se mi nedaří tak, jak bych si představovala.

Tíhla jste v mládí k chlapeckému kolektivu?

Myslím si, že ne. Vždy jsem byla v kolektivu, kde bylo veselo, a vždy byl spíše smíšený. Nevím o tom, že bych nějak zvlášť inklinovala k chlapeckým skupinám.

Někteří lidé si mohou myslet, že když zrovna nehoří, mají hasiči „volno“. Můžete tuto mylnou představu vyvrátit?

Opravdu neleží a nečekají, až se něco stane. Mají mnoho dalších činností, které musí na stanici vykonávat. Musí se udržovat fyzicky zdatní a vzdělávat se po odborné stránce. Technický vývoj je opravdu rychlý a hasiči nesmí zůstat pozadu.

Co děláte pro to, aby lidé měli větší povědomí o práci hasičů?

V rámci preventivně výchovné činnosti se zaměřujeme na všechny věkové kategorie. Začínáme s dětmi v mateřských školách, ale pracujeme i se seniory. Je to jedna z našich priorit. Pokud se občané budou chovat zodpovědně, nebude potřeba zásahů. Na druhou stranu by se pak zjistilo, že nejsme potřební. (Smích). V roce 2009 jsme rozběhli projekt „Hasík“. Připojili jsme se tak k Moravskoslezskému kraji, kde program fungoval již dříve. Vzdělávání je zaměřeno na děti základních škol.

Co si od toho slibujete?

To, že budou zodpovědné nejen děti, ale že zodpovědnost přenesou i na své rodiče a prarodiče, takže se informace dostanou do povědomí všech.

Jakou formou dětem informace prezentujete?

Speciálně vyškolení instruktoři z řad našich příslušníků jim je prezentují ve dvou blocích v rámci vyučování. Třetí blok probíhá u nás na stanici. Děti mají možnost podívat se na techniku, mohou si sednout do auta, vyzkoušet si vysílačku. Vše probíhá spíše hravou formou.

Co všechno musí člověk splňovat, aby se mohl stát profesionálním hasičem?

Základem je střední škola s maturitou nejlépe technického směru. Pokud jde o pozici výjezdového hasiče, upřednostňujeme vzdělání v oboru požární ochrana. Pak musí také splňovat zdravotní, osobnostní a fyzickou způsobilost. Když nastoupí člověk do funkce, nemůže ji hned plnohodnotně vykonávat, musí nejprve splnit odbornou způsobilost v rámci půlročního kurzu.

Předpokládám, že celková způsobilost hasiče k výkonu povolání je pravidelně přezkušována.

Samozřejmě. Každoročně jsou přezkušováni v oblasti odborných znalostí, fyzické způsobilosti a chodí i na kontroly zdravotní způsobilosti.

Kolik uchazečů připadá na volné pracovní místo?

Je to různé. Záleží, o jaké místo jde. Pokud jde o výjezdové hasiče, máme obvykle kolem třiceti a více uchazečů na jedno místo.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Jde o práci s lidmi. Na jedné straně je to to nejtěžší, na druhé straně to člověka opravdu baví a těší. Pokud vedle sebe vidím spokojené lidi, kteří svou práci dělají rádi, je to pro mě uspokojení.

Jaký okamžik se vám za dobu působení u hasičů vryl nejvíce do paměti?

Co se týká zásahové činnosti, zmínila bych asi požár v Chropyni. Byl to mimořádně velký požár, který nemá v kraji obdoby za několik desítek let. Pokud bych se zaměřila na organizační záležitosti, byl to okamžik, kdy jsem vstupovala do funkce.

Jak vás hasiči a vaši podřízení přijali?

Mnozí byli rozpačití, neočekávali na tomto postu ženu. Někteří mi naopak fandili a dávali to docela otevřeně najevo. To mě hodně povzbudilo.

Který moment byl pro vás zatím nejtěžší?

Velice těžké je, když se u zásahu zraní náš hasič. To se taky stalo. K zásahu jsem stihla dojet a bylo to velmi náročné i z citového hlediska.

Co přesně se stalo?

Při výjezdu došlo k havárii naší cisterny, která způsobila vážné zranění jednomu hasiči. Ten je bohužel dodnes v pracovní neschopnosti. Všichni mu strašně fandíme a věříme, že se z toho dostane.

Čím vás dokážou vaši podřízení nejvíce vytočit? Co naopak oceňujete?

Štve mě, když mezi sebou nekomunikují. Jsou informace, které by měli vědět i ostatní, a oni si je mezi sebou často nepředají. Komunikace je velmi důležitá. Díky ní se může zabránit tomu, aby se z drobnosti stal závažný problém. Nejvíce si cením toho, že svou práci dělají srdcem. Všichni pracují se zaujetím.

Přitahují vás muži v uniformách?

Ano, muži v uniformách se mi líbí. (Úsměv.) Vždycky, když vidím „ty moje chlapy“ seřazené v uniformách při nějaké slavnostní příležitosti, jsem na ně moc hrdá.

Velet tolika mužům vyžaduje pevnou ruku. Prostupují velitelské sklony i do vašeho soukromí?

Nevím. Faktem je, že mi manžel doma občas řekne: „Nejsi v práci, tady jsi doma.“ Takže někdy to člověk přenese do soukromí spíše nevědomky než záměrně.

V jakém oboru pracuje váš manžel?

Nyní je v důchodu. Dříve pracoval v tělovýchovné oblasti. Učil na Univerzitě obrany v Brně.

Máte společné zájmy?

Ano, zřejmě proto jsme spolu už od mládí. Máme rádi přírodu, hory, pohyb, což vychází i z jeho profese. To nás nejvíce spojuje. Také hodně cestujeme. Velmi se nám líbilo na Novém Zélandu, ten nám učaroval nádhernou přírodou. Chceme se tam vrátit a pořád kalkulujeme, kdy nám to vyjde. (Úsměv.)

Máte dvě dospělé děti. V jakém oboru pracují?

Dcera Jarmila studovala v Německu a tam si našla i partnera. Pracuje v oblasti tělovýchovy, sportu a rehabilitace, ale v současné době je na mateřské dovolené. Dříve pracovala s dětmi v astmacentru. Syn Luděk zůstal v ČR a učí na Univerzitě obrany.

Ženy obvykle kladou velký důraz na svůj outfit. Nebylo vám někdy líto, že musíte nosit uniformu?

Někdy mám pocit, že chodím pořád stejně oblečená a že nemám žádnou změnu. Na druhou stranu jsem mnohdy uchráněna složitého rozhodování, co si vzít na sebe. Já si mohu pouze vybrat, zda si obleču kalhoty, nebo sukni.

A co máte raději?

Jak kdy. Když nemám moc času, upřednostňuji spíše kalhoty. Občas mám však pocit, že v nich chodím pořád, tak si dám pro změnu sukni. Ale musím říci, že když jdu do společnosti, vždy se odlišuji a jsem oblečená jinak než všechny ostatní ženy.

Co pro vás znamená pojem „úspěšná žena“?

Osobně považuji za největší úspěch ženy to, když porodí zdravé dítě a vychová ho. Ale je to hodně individuální, každý vidí úspěch v něčem jiném.

V čem by měli být lidé obezřetnější, aby se vyvarovali zbytečného rizika?

Měli by být ohleduplnější k blízkým a ke svému okolí. Měli by mít oči neustále otevřené. Bohužel je dnes uspěchaná doba, lidé nemají čas, a tak se mnohdy ani nezastaví a nerozhlédnou kolem sebe, aby věděli, co se děje.

Jsou podle vás lidé v dnešní době schopni patřičné sounáležitosti? Jsou ochotni pomoci?

Myslím si, že ano. Když se něco stane, pomáhají. Mohu vzpomenout například povodně. Těžká a mimořádná událost lidi vždy semkne.

Kdo je Jarmila Čičmancová

Nynější ředitelka krajského hasičského sboru plk. Ing. Jarmila Čičmancová, Ph.D., se narodila v Hranicích na Moravě. Svá studentská léta prožila v Ostravě, kde vystudovala ekonomickou fakultu.

K hasičům nastoupila v roce 1987. Na krajském ředitelství ve Zlíně působí již od jeho založení, tedy od roku 2001. Funkci ředitelky zastává čtvrtým rokem.

Volný čas nejraději tráví na zahrádce a s manželem Valentýnem také hodně cestuje. Její životní motto zní: „Nejsou překážky, které nelze překonat.“

Lucie Mrázková

6.2.2012 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Francis Kone.

Hrdina okamžiku na Bohemce? Slovácký Kone. Vytahoval zapadlý jazyk Berkovce

V Boršicích vypukl v sobotu v 7 hodin ráno sedmý ročník fašanku. A bylo se na co dívat a z čeho se radovat.
36

Při boršickém fašanku se křtilo auto a udělovaly ceny TýTý

Fašank v Bystřici pod Lopeníkem: bobkovníci, koblihy, kočoňa i draní peří

Bystřice pod Lopeníkem – Celkem třináct bobkovníků letos o fašankové sobotě křižovalo Bystřicí pod Lopeníkem, aby před každým z místních domů předvedli svůj tradiční podšablový tanec.

Ani po třiadvaceti letech nemohou na svého velitele zapomenout

Tupesy, Chřiby – Probuzení do sluncem zalitého rána poslední únorové soboty nenechalo v klidu stovku členů Sboru dobrovolných hasičů z Tupes, tamních a buchlovických turistů. Za tak hezkého počasí se v postelích neobrátili na druhou stranu, aby pokračovali ve spánku.

Bezplatné parkování u nemocnice obyvatelé Štěpnic nedostanou

Uherské Hradiště – Iniciativa obyvatel Štěpnic ze začátku listopadu 2015 nakonec zůstane bez odezvy. Přetrvávající problémy s parkováním v místní části Uherského Hradiště totiž před více než rokem vnukly několika lidem myšlenku, jak alespoň částečně odlehčit jinak přeplněným ulicí Štěpnic od zaparkovaných aut.

Herec Tomáš Šulaj: Každý se v komedii Měsíc nad řekou najde

/ROZHOVOR/ - V sobotu 4. března se na slovácké scéně rozehraje příběh o ideálech – Měsíc nad řekou. Hlavní postavu Jana Hlubiny ztvární Tomáš Šulaj.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies