VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jak jsem šlapala zelí ve Slováckém divadle

Uherské Hradiště – „Drahá, četl jsem reportáž tvého kolegy Michala Lapčíka, jak trénoval s fotbalisty Slovácka. Bylo to moc hezké, a tak mě napadlo, že tě pro změnu pozvu jakožto starou divadelnicu na zkoušku Kdyby tisíc klarinetů a taky bys z toho mohla něco napsat, co říkáš?“ přistál mi nedávno ve schránce email od Jožky Kubáníka.

16.3.2012
SDÍLEJ:

Redaktorka Deníku nacvičovala s herci slováckého souboru taneční kreace do muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Foto: DENÍK/Blanka Malušová

Zaradovala jsem se. Bod „stát na prknech Slováckého divadla“ zaujímá na mém soukromém seznamu přání, snů a cílů čestné místo. A když může Lapčík Slovácko, tak já zase Slovácké!

Abych na začátek vysvětlila tu „starou divadelnicu“. S Jožkou se známe od doby, co jsem začala studovat zlínskou soukromou vyšší odbornou školu umění, obor herectví. Jožka tehdy už končil a nastupoval do angažmá ve zlínském divadle, při kterém škola funguje. Známe se tedy… no dlouho. Nikdy jsme spolu ale na jevišti nestáli. „Ani teď nebudeme. Já, Kamil Pulec a Vladimír Doskočil jako jediní netancujeme. Nevím proč,“ oznámil mi lakonicky kamarád. Už jsem se viděla, jak elegantně pluji po jevišti a Jožka po mém boku předvádí něco na způsob své nesmrtelné taneční kreace z Donaha!. Škoda.

V určený den před devátou ranní trochu váhavým krokem přicházím do divadla, v tašce nátělník, tričko, tepláky, mikinu a balerínky, jelikož baletní piškoty nevlastním. Hned na vrátnici se mě ujímá herečka Anna Pospíchalová a vede mě do své šatny. A tam je vážně veselo. Za chvilku přichází i Andrea Nakládalová a pár kolegů popřát Aničce k narozeninám, které ten den slaví, a když se přiřítí i Monika Horká se svou černou labradorkou, převlékám se na jedné noze. „Co ty tady děláš?“ ptá se mě pak na chodbě před jevištěm Zdeněk Trčálek. V rychlosti mu vysvětluji celou anabázi s reportáží na vlastní kůži. „V tom už taky hraje každý,“ zhodnotí to suše Zdeněk a odchází s ostatníma klukama korepetovat písničky.

Jelikož taneční kreace se mají začít zkoušet až od půl desáté, v devět zvědavě nakukuji do foyer. Na zemi jsou položené podložky na step a po nich poskakují Jaruška Tihelková, Monika Horká, Alžběta Kynclová a Irena Vacková. Stepové kroky je učí kolega Pavel Majkus. „Jen pojď za námi, Peťo, když už jsi tady,“ rozeznává mé zaječí úmysly. Nedovolím si protestovat a během chvíle se přenáším o dvanáct let zpátky, na hereckou školu. Protože kdo mě tam tehdy učil stepovat? Ano, Pavel „Majkin“ Majkus.

Co jsem ale za ty roky zapomněla, bylo, že step je mnohem víc než na fyzičku náročný na koordinaci pohybů a na „hlavu“ vůbec. Ono i napočítat do osmi a při tom poskakovat a neplést si špičku a patu najednou může být problém. Kdyby pode mě postavili plný zelák, mělo by celé divadlo našlapané zásoby na rok dopředu. „Holky, mělo by to být elegantní a šik,“ nabádá Pavel Majkus. Podívám se na sebe do zrcadla. Záda shrbená, břicho vyvalené, nohy zamotané do iks. Jsem všechno, jen ne elegantní a šik. Začínám se potit a mikina jde dolů.

V jedné chvíli se ve foyer jako duch zjeví ředitel divadla Igor Stránský a udiveně na mě zírá. „Co vy tady děláte? Vy jste se mi infiltrovala do divadla?“ Vzpomněla jsem si na situaci, kdy jsem jej před lety žádala o angažmá. Tehdy měl právě mladých hereček přetlak, a tak mě nevzal. Ale já, pane řediteli, když si něco usmyslím, tak za tím jdu jako buldok a nepustím! Takže ano, infiltrovala jsem se vám do divadla. I když na jediný den.

Před desátou, když Pavel Majkus zavelí ke krátké pauze, pootevírám dveře do hlavního sálu. V pracovních světlech na jevišti se vznáší druhá část dámského osazenstva hereckého souboru, oblečená povětšinou jen do legín a nátělníků, v čele s choreografkou Anetou Michalčíkovou. „Pojď, už na tebe čekáme,“ usmívá se na mě drobná blondýnka, která, jak mám brzy zjistit, má páry za tři chlapy. Nejistě se zařadím mezi profesionální herečky s taneční průpravou a chci se začít zlehka pohybovat. Jenže ouha. Holky už mají podstatnou část čísla s názvem Gloria secvičenou a já se těžce nechytám. Navíc vydýchaným vzduchem létají slova jako „plié“, „hrudní záklon“, „kontrakce“, „pološpička“, „relevé“… Choreografka místo klasického počítání mlaská, syčí a vůbec vydává hodně nezvyklé zvuky. Kupodivu to ale funguje. Tedy na herečky, na mě moc ne. Ještě že jsem si stoupla za úžasně pohyblivou Kláru Vojtkovou, od které celou dobu „opisuji“. Jitka Josková za mnou se musí úžasně bavit. „Má to být sexy,“ instruuje Aneta Michalčíková.

Tentokrát nepotřebuji ani to zrcadlo. Opět, cokoliv, jen ne sexy. Ale na druhou stranu už chápu ty nátělníky, po mikině šlo dolů i tričko. „Víte, že budeme mít boty na podpatcích, krátké šaty a budeme do toho zpívat?“ položí řečnickou otázku Anna Pospíchalová a všechny se smějí. Já nemám sílu, dopíjím poslední zbytky ze své láhve vody. Mám dost a potichu opouštím jeviště.

Když se za asistence labradorky převléknu a chci odejít, slyším z jeviště hudbu. Opatrně nakouknu a spatřím herečky, které novou choreografii tancují ještě jednou tak rychle, než jsem ji já stěží zvládala.

Krátce před jedenáctou se celá uřícená belhám z divadla. Jediné štěstí, že mám právě na toto odpoledne objednanou masáž. Doma pak kompletně vyluxuji ledničku. Už odpoledne mě začínají bolet kotníky a lýtka a trvá to ještě další dva dny. Jen představa, že bych měla se svými „kolegy“ večer ještě odehrát například muzikál Cikáni jdou do nebe, mě uvádí do stavu hluboké únavy.

Už se těším, že si premiéru Klarinetů vychutnám v jehlových podpatcích a pohodlně zabořená do červené plyšové sedačky. Těm na jevišti ale budu tentokrát přát „zlom vaz“ ještě mnohem víc než obvykle.

Autor Petra Kučerová

Autor: Redakce

16.3.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Den bez aut. Ilustrační foto

Na dnu bez aut v Uherském Hradišti uskuteční zajímavý pokus

Soudní síň. Ilustrační foto.

Pětičlenná skupinka se zpovídá z vydírání podnikatele z Prakšic

Stavbou roku je areál na Rochusu, ČSSD se to nelíbí

HLASUJTE V ANKETĚ / FOTOGALERIE / Jediný kandidát, soubor staveb na Rochusu, se letos přihlásil do soutěže o stavbu roku v Uherském Hradišti. Udělení ceny přesto vyvolalo hodně zlé krve, neboť opoziční ČSSD se vítěz vůbec nelíbí. Podle starosty Stanislava Blahy (ODS) je ale ocenění ve správných rukou.

Zdravotnictví čeká velký třesk. Síť nemocnic prořídne

Nic podobného se prozatím žádnému z českých ministrů nepodařilo, přestože si to všichni přáli: koncentrovat lékařskou péči do velkých nemocnic. Zrušit část malých špitálů nebo je změnit na léčebny dlouhodobě nemocných je totiž politická sebevražda.

Tipy Deníku, kde a jak si užít víkend

Vyberte si z naší nabídky kulturních, sportovních a společenských akcí. Kompletní servis akcí naleznete v tištěné verzi pátečního vydání Slováckých novin.

Houbaři „očesal“ zloděj audi, škoda je 300 tisíc

Sbírání hub se pořádně prodražilo dvaatřicetiletému muži, který v úterý 19. září dopoledne vyrazil do lesa nedaleko místní části Bojkovic Bzové.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení