„Na 11. ročník sečení humna plného jarních květů jsme si jako už tradičně pozvali přátele z družebního mužského sboru Lajbl Kostelany nad Moravou, ženy a muže z řeckého tanečního souboru Evros ze severomoravského Javorníku," uvedla Marie Šuranská, kronikářka tamního folkloristicko-recesistického sdružení Baňa Babice.

Ostřílení sekáči byli zajedno v tom, že žádná kosa není sama o sobě zázračná. Při kosení jde totiž spíše o dobrou souhru všech aspektů kosy včetně určitých schopností sekáče, které teprve v úhrnu dávají kosu, o níž lze říci, že se s ní skutečně seče snadno.

„Já raději seču trávu kosou, protože ta patří k přírodě. Tráva pokosená kosou a pěkně usušená, to je, panečku, dobrota pro králíky, ne šmelc, který zůstává za motorovou sekačkou," řekl sebejistě šedesátiletý Alexandr Papageorgiu člen souboru Evros Javorník.

Netajil se tím, že trávu seče kosou od dětství. A že to umí, o tom svědčí to, že jeho jméno je vyryto na babické putovní ceně pro nejlepšího sekáče. A jeho ruce při sečení trávy jen hrály.

„Kdo se naučil dobře zacházet s kosou, zabere mu kosení trávy na běžné zahradě méně času, než sekačkou, když počítáme její údržbu a manipulaci s ní, o ceně nemluvě," shodli se sekáči.

Podle jejich zkušeností motorová sekačka člověka psychicky vyčerpá, zatímco tiché kosení ladnými pohyby naopak energii dobíjí a neruší lidí v okolí.

„Sečení kosou je skvělé nejen na fyzickou kondici muže, ale i na odreagování a vyčištění jeho mysli. Život má být příjemný a práce by měla být posilující meditací v pohybu. Tak to je na čase, abych svému muži pořídila novou kosu," neodpustila si poznámku jedna folkloristek, rozhazující pokosy trávy.

Stejně jako v minulých letech došlo i letos na vyhlášení nejlepšího sekáče. „Tím se stal padesátiletý Zdeněk Ličman z kostelanského Lajblu," sdělila verdikt poroty Marie Šuranská.