Dobrovolnice ze Strání: Připomínalo mi to odsun Židů za války

Cesta byla určitě hodně náročná. Byl váš pobyt více vyčerpávající po fyzické nebo po psychické stránce?

Jak po fyzické stránce, pracovaly jsme na nočních směnách, nosily kartony s potravinami, uklízely, tak po psychické stránce. Mne osobně nejvíce deprimovalo prostředí vlakového nádraží, zubožené ženy vlekoucí na rukou jedno a mnohdy i dvě děti, další cupitaly za matkou, muži nesli na zádech igelitové pytle s osobními věcmi. Cokoli jim cestou upadlo, už nestihli posbírat, protože vše fungovalo hodně hekticky. Cestou děti ztratily například i jednu botu. Pak jsme honem utíkaly do skladu oblečení a přinesly druhé botky. Občas jsme ani to nestihly.

Kudy jste do Slovinska jeli a jak dlouho trvala cesta?

Jely jsme směrem na Břeclav, Vídeň, Gratz až do Žalce. Nedaleko města Celje jsme byly ubytované. Působily jsme na dvou místech. Na vlakovém nádraží v Dobove na slovinsko – chorvatské hranici a pak v uprchlickém táboře Gornja Radgona na slovinsko – rakouské hranici s kapacitou 800 lidí. Práce to byla rozdílná.

Jak to na vás celé působilo? Bylo vám těch lidí líto?

Bylo nám líto lidí a hodně. Byli hodně promrzlí, rozespalí, přivezli je vlaky v noci. Museli se honem probudit. Policisté jim bouchali obušky na okna, aby se vzbudili. Děti brečely, některé byly apatické a bez zájmu. Unavené. Ale vše fungovalo hodně, hodně rychle, to si neumí nikdo ani představit. Museli kráčet v davu, nesměli vybočit. A z dálky bylo slyšel policejní výkřiky gou, gou.

Co tam bylo pro vás nejhorší?

V autě, kde jsme cestou ventilovaly dojmy, jsme se shodly na tom, že nejhorší bylo nečinné přihlížení na policisty ženoucí davy lidí. Mně to připomnělo odsun Židů za války, jak jsem o tom četla. Jenom s tím rozdílem, že místo „šnel, šnel" létaly vzduchem povely „gou, gou". A pak nejistota těch lidí, kteří nevěděli, kde jsou, co s nimi bude. Lidé byli nemocní, bolely je zuby, děti byly podchlazené, některé odvážela rychlá do nemocnic.

Co jste vůbec nečekala a s čím jste nepočítala?

Věděla jsem, že tam bude hrozný zápach, ale takový jsem vážně nečekala. A také tam byla hrozná zima. A pak nejistota těch lidí. Musely jsme je uklidňovat. Hledali se navzájem, měli strach, aby odjeli stejným vlakem, paní hledala svého manžela a hrozně ve vlaku brečela. My jsme chvíli stály a sledovaly je. Moje dcera umí dobře anglicky, uklidnila ji a ona jí pak moc děkovala.

Cítili jste se tam i nějak ohroženi, něčím nebo někým?

Ne. Všude byla policie a armáda. Pokud se stalo, že se uprchlíci chtěli něco zeptat a nahrnuli se ke mně, okamžitě tam byli policisté a hnali je pryč. Ale oni se přitom chtěli jenom něco zeptat. Nemyslím si, že by chtěli někomu ublížit. Byli hrozně vděční, pořád děkovali, měli naučené anglické fráze, a kdo anglicky neuměl, kýval hlavou nebo se uklonil.

Co jazyková bariéra, dalo se s uprchlíky domluvit?

V mém případě o jazykovou bariéru šlo. Ale beru to jako výzvu. Hned po návratu jsem oprášila učebnici angličtiny a přihlásila se do kurzu. Učila jsem se na škole ruštinu, tu jsem si zopakovala vloni na vysoké škole. Slovinsko je země, kde se hovoří slovanským jazykem, trošku se podobajícím směsi češtiny, ruštiny a slovenštiny. A co nešlo slovinsky, vybavilo se anglicky. A máme také ruky, nohy a úsměv.

Srovnalo vám to nějak hodnoty v životě nebo uvědomila jste si, na čem opravdu záleží?

To také. Máme se tu opravdu dobře. Nikam nemusíme utíkat, nikdo na nás nekřicí gou, gou, a nemusíme nikam zimou tahat svoje děti. Mnohdy si postěžujeme, to k životu patří, ale já osobně mám práci, dům, zdravé děti a můžu v noci v klidu spát. Když moje dcera řekla, že je jí zima, druhá dcera (která byla se mnou ve Slovinsku) prohlásila, no a víš, jaká zima byla dětem ze Sýrie? Závěrem už jenom jedno přání a naděje, snad se těmto lidem podaří zdravě integrovat do evropské společnosti. Z toho mám největší obavy.

Je pomoc dobrovolníků podle vás účinná?

Určitě ano. Ale jenom v případě, že je řádně organizovaná, zejména po menších skupinkách a hlavně pravidelná a nepřetržitá. A nejde nařídit. To musí mít pomáhající v sobě.

Pokud by se naskytla možnost, jela byste jako dobrovolnice znovu?

Ano, jela.