Za sestrami důchodkyněmi, které vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu mají omezenou soběstačnost a potřebují pomoc věkově mladších řeholnic, vyráží s přenosnou volební urnou do řeholního domu předseda velehradské volební komise Marek Ovčáčík se zapisovatelkou Evou Hanáčkovou.

Žádné hloučky před improvizovanou volební místností, v niž se na dvacet minut proměňuje společenský sál řeholního domu, se netvoří. U stolů sedí ve svátečním hábitu dvacet řeholnic cyrilometodějek s duchovním správcem a čekají, než předseda volební komise umístí přenosnou volební urnu před čelní stěnu místnosti, které vévodí Ježíš Kristu na kříži.

V improvizované volební místnosti je ticho jako v kostele. Jedna řeholnice po druhé předstupují před volební komisaře, předkládají jim svůj občanský průkaz, berou si od nich úřední obálku a jdou do ní za některou z plent vložit hlasovací lístek. Těm méně pohyblivým řádovým sestrám či upoutaným na invalidní vozík pomáhají mladší sestry, které se o ně v charitním domě starají.

„Ačkoliv je mi přes osmdesát let, ke každým volbám jdu pravidelně, protože mně není lhostejné, jak se v naší zemi bude žít. Komu jsem dala svůj hlas, to neřeknu a odnesu si to s sebou do hrobu," poznamená s milým pousmáním jedna z řeholnic a odmítá prozradit své jméno. Ani další cyrilometodějky nechtějí říct, komu svůj hlas daly. Po skončeném volebním aktu se většina z nich beze slova z improvizované volební místnosti vytrácí.

Za třemi řádovými sestrami upoutanými na lůžko míří členové volební komise do klauzury, což je veřejnosti nepřístupná část řeholního domu, kam nemá přístup ani novinář s fotoaparátem. Voleb se opět zúčastnilo sto procent tamních řeholnic.