Černá omša a praktiky woo-doo. I takové byly žítkovské bohyně

Bohyně žily na Kopanicích několik staletí. Upalovali je jako čarodějky, stíhali je četníci, pomlouvali je církevní hodnostáři, trpěly za protektorátu i za normalizace.

Když konečně přestalo být lidové léčitelství tabu, bylo už pro bohyně pozdě. V roce 2001 zemřela Irma Gabrhelová, poslední bohyně, která na Žítkové bydlela. A s ní se uzavřela doba největších bohyní. Letos v červnu měla v nedaleké slovenské Drietome pohřeb žena známá jako Štefina, která rovněž znala tajemství bohování a lidé za ní jezdili pro radu a pro pomoc. Jakoby řízením osudu se právě v den pohřbu konalo v Žítkové autorské čtení románu Žítkovské bohyně mladé spisovatelky Kateřiny Tučkové. Kopaničáři však autorce příliš prostoru pro čtení nenechali. Ptali se, žádali vysvětlení, pátrali, které části románu se zakládají na pravdě a co už je fikce.

Kateřina Tučková má za sebou od jara už víc než deset autorských čtení. Ovšem teprve v létě se vypravila přímo do Žítkové, ve které se děj jejího románu odehrává.

„Trochu jsem se tohoto setkání obávala, protože na Žítkové se setkávám se čtenáři, kteří v mé knize mohou poznat někoho ze své rodiny nebo dokonce sami sebe. Pokud jsem se někoho dotkla, věřte, že jsem to neměla v úmyslu a že tu knihu jsem psala s úctou a láskou k tomuto kraji," vysvětlovala na úvod spisovatelka. Potom už Žítkované začali pokládat otázky.

Co bylo prvním impulzem, že jste se začala zabývat tématem bohyní?

Poté, co jsem dopsala knihu Vyhnání Gerty Schnirch, jsem hledala nové téma, které by zpracovávalo nějakou přehlédnutou kauzu z našich dějin a jehož nositelkami by byly ženy. Je to proto, že dokážu lépe postihnout vnitřní svět žen než mužů, proto většinou raději volím ženské hrdinky. Navíc jsem hledala téma korespondující s mým osobním životem, chtěla jsem nalézt své kořeny. Pocházím z vesnice a jako malá jsem se musela odstěhovat do Brna. S cestami na Kopanice jsem se tak jakoby vracela zpátky do dětství, na vesnici. I když nejsem přímo z regionu Kopanic, přitáhl si mě tamní folklor a krása bělokarpatské přírody. O bohyních jsem se poprvé dozvěděla od kamaráda historika Davida Kovaříka při vyprávění o nich nevědomky spojil všechno, co mě v té chvíli zajímalo, a bylo to jasné.

Jak velká část románu je fikce a co je realita?

Řekněme, že sedmdesát až osmdesát procent knihy vychází z archivních dokumentů nebo ze vzpomínek pamětníků. Samozřejmě že ne vše, co mi pamětníci řekli, musela být naprostá pravda, paměť leckdy funguje dost selektivně a dokáže skutečnost výrazně zkreslit. Ale i tyto příběhy zahrnuji do reálné části. Nicméně aby se děj příběhu spojil v závěrečné pointě, musela jsem si i řadu věcí přimyslet.

Takže i některé bohyně, které se v románu objevují, jsou fiktivní?

Kvůli dějové lince jsem vytvořila i fiktivní postavy. Mezi nimi se objevují i bohyně, které neexistovaly, nebo bohyně, které sice nesou skutečná jména, ale o kterých se toho ví tak málo, že jsem si detaily jejich života musela vymyslet. To je například i případ Surmeny. Co se týče postav v mé knize obecně, používala jsem výhradně jména, která se objevují v tomto kraji. Jsou totiž opravdu velmi specifická a nikde jinde v republice se s nimi nesetkáte. Všimla jsem si toho, už když jsem četla Želary od Květy Legátové, která tady působila jako učitelka a příběh zasadila právě do tohoto prostředí.

Uvažovala jste, že byste téma bohyní uchopila i nějak jinak?

Mohla jsem příběh bohyní napsat jako magický román, jako čistou fikci, jistě by to tak bylo čtenářsky atraktivnější. Čarodějnické příběhy jsou všeobecně vysoce oblíbené. Literární kritici i čtenáři mě na to často upozorňují tedy na to, že jsem magickou linii příběhu mohla vytěžit mnohem víc. Já na to ale vždy odpovídám, že jsem spíš badatelský typ. Že mě baví chodit do archivů a hledat, co skutečného se dá v příběhu vydloubat z minulosti. Realita mi totiž připadá často zajímavější než fikce. Záměrně jsem se tedy nepřipojila k magicko- -realistickým autorům, ale naopak jsem na konkrétním příběhu doložila fakt, že léčitelé a lidé zabývající se alternativní medicínou měli v minulosti velmi krušná období. Rozhodla jsem se pro fakta a nelituji.

Jak dlouho jste román psala?

Na bohyních jsem pracovala zhruba tři roky. Z toho jsem rok a půl chodila po archivech a sbírala materiál. Poctivě jsem četla žítkovskou kroniku, byla jsem v archivu v Uherském Hradišti, kde je k dispozici řada regionálních materiálů, navštívila jsem archivy StB v Brně a v Praze. Mezi nejlepší úlovky patří třeba dopis ženy, která ve 20. letech žádala bohyni, aby přivodila smrt jejího manžela. Bohyně jí odepisuje, že jí má dát peníze na „černou omšu" a muž bude do měsíce mrtvý. Ten případ se skutečně stal a nebožák opravdu zemřel. Objevila jsem i recepty, které si lidé od bohyní nosili. Často jsou velice kuriózní.

Bohyně byly známé hlavně snahou pomoci svým návštěvníkům. Ale když jste zmínila „černou omšu" objevuje se v některých jejich praktikách i černá magie?

Ano, během pátrání po jejich osudech jsem zjistila, že ne vždy provozovaly jen bílou magii. Zvláštní je například kauza, kde došlo k užití tzv. „slepenca". Ten případ je zaznamenán i v knize Jiřího Jilíka. Fascinovalo mě, že dosud nikdo nedokázal vysvětlit, jak se na Kopanice dostala praktika, která je známá z jamajského woo-doo. Slepenec byl totiž figurka z hlíny, nehtů a vlasů nějakého nebožáka, kterého chtěla klientka s pomocí bohyně umořit. Do slepence byly vpichovány jehly, byl pálen, nakonec hozen do mraveniště a dotyčný nebožák měl pak brzy zemřít.

Co jste ještě našla v archivech?

Archivních úlovků byla spousta a z každého jsem byla vždycky ohromně nadšená. Rozveselily mě třeba záznamy v četnických knihách o rvačkách mezi bohyněmi rvaly se, protože to byly v podstatě konkurentky. Také mě zaujal spis vedený na Kateřinu Hodulíkovou, která byla stíhána proto, že nadávala místnímu četníkovi, který stíhal bohyně za protektorátu a pak i po osvobození. V bratislavském archivu jsem zase našla protokol, ve kterém četníci Slovenského štátu nabádají své německé kolegy v protektorátu, aby sledovali jednu z bohyní, která údajně zaklínala nějakou slovenskou dívku. Přičemž pro tu bohyni si mohlo přijít zlínské gestapo čarodějné praktiky byly v protektorátu přísně zakázané.

Kolikrát jste byla přímo na Žítkové?

Na Žítkové jsem byla několikrát, vždy na týden nebo prodloužený víkend. Měla jsem pronajatou chaloupku na Vyškovci a chodila jsem do okolí, abych poznala, jak je to tady s tou hroznou zimou, jak to tu vypadá v létě a podobně. Pak jsem dojížděla třeba na jednodenní akce na dožínky, na Kopaničářské slavnosti… Chtěla jsem zkrátka poznat, jaký tento kraj je. A ráda bych sem jezdila i dál, protože je to kraj, který si mě svou krásou přitáhl. Začala jsem si dokonce vyšívat i kopaničářský kroj, ale v půli práce na čelence jsem zjistila, že buď vyšiju kroj, nebo napíšu knížku je to strašně pracné. Takže čelenku jsem dokončila, i když je mnohem skromnější, než je ta tradiční, a pak jsem se raději pustila zase do psaní.

Mluvila jste s nějakou bohyní?

Irmu Gabrhelovou jsem už nestihla, zemřela v roce 2001. Ale mluvila jsem s paní Štefinou, její dcerou. Ale ne nijak hluboce, protože o bohování nechtěla mluvit, brzy mě vyprovodila ven. Nicméně jsem mluvila s řadou místních lidí.

Máte látku na další knihu?

Zatím ji hledám, ale nejdřív musím dokončit dizertační práci o výtvarné skupině Radar ze šedesátých let. Až ji dokončím, pustím se do dalšího psaní. Každopádně by to měl být zase příběh, v němž se objeví nějaká nepříliš známá kauza z české historie.

Kdo je Kateřina Tučková

Kateřina Tučková (nar. 1980) historička umění, kurátorka a spisovatelka. Vystudovala bohemistiku a historii umění v Brně, dnes je doktorandkou Ústavu pro dějiny umění Univerzity Karlovy.

V rámci projektu ARSkontakt uspořádala řadu výstavních projektů v Čechách i zahraničí, specializuje se především na současnou malbu.

Od roku 2004 organizuje konfrontační výstavu spojenou s oceněním mladých umělců ARSkontakt. Je autorkou povídek, novely Montespaniáda (Větrné mlýny, 2006) a románu Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2009), za nějž v roce 2010 získala cenu čtenářů Magnesia Litera. Román pojednává o odsunu brněnských Němců v roce 1945 a jde hlavně o příběh ženy, která byla v roce 1945 s malým dítětem vyhnána ze svého domova v Brně. Strastiplný pochod s ní absolvovalo dvacet tisíc žen, dětí a starých lidí.

Druhý román, Žítkovské bohyně, vyšel letos na jaře. Obě knihy spojuje téma příběhů z 20. století, které ještě nebyly literárně zpracovány.

V případě románu Vyhnání Gerty Schnirch je kniha jakýmsi manifestem odsuzujícím kolektivní vinu, v případě bohyní autorku zaujal hlavně fakt, že fenomén bohování přečkal dobu procesů s čarodějnicemi, církevní útlaky i protektorát, ale vymizel v době normalizace. Nyní se zřejmě definitivně uzavřel.

Autor: Světlana Divilková