Pan Bača i přes svůj vysoký věk totiž stále usedá do letadla. Jenom už nemůže pilotovat, musí mít spolupasažéra. „Na to bych musel jet do Prahy vyřídit si průkaz od doktora, a to už mně za to v mém věku nestojí,“ říká. Není to prý nic těžkého. „Létání se nezapomíná, je to jako jízda na kole,“ přirovnává.
Ke své celoživotní lásce se dostával postupně. „Za války, když jsem dělal u Bati, jsem začal modelařit. Po válce Baťa zřídil ve Valašském Meziříčí leteckou kolej, na kterou jsem se přihlásil. To bylo v roce 1947,“ vzpomíná Bača na své začátky.

Ve Valašském Meziříčí dlouho nepobyl, protože musel narukovat. „Na vojně jsem byl taky u letců a nakonec jsem se opět dostal do Valašského Meziříčí, protože jsem měl kontakty s cizinou. V tamním aeroklubu jsem získával první letecké zkušenosti, cvičili nás i zahraniční letci,“ vybavuje si.
Po vojně začal podnikat v dřevovýrobě ve Slavičíně, ale už po třech letech byl nucen nastoupit do slavičínské zbrojovky, do tehdy slavných Vlárských strojíren.

„Chodily tam zahraniční letecké časopisy, měl jsem k nim přístup,“ popisuje, jak nabíral zkušenosti. Díky tomu se mohl pustit do svého prvního letadla.
„To bylo v roce 1966, kdy jsem začal stavět vírník,“ popisuje Bača. Vírník je druh letadla, který posléze nahradily vrtulníky.

„Dělal jsem to doma, měl jsem kontakty ze zahraničních časopisů, od amerických letců jsem si vyžádal dokumentaci. Vycházel jsem z toho, co mi poslali,“ vysvětluje.

Jak ale sehnal součástky? „Díly jsem doma svařil, to nebylo těžké, protože se dřív dalo všecko sehnat. Vírník měl slabý motor, proto se s ním dalo létat, jen když byl tažený. Nakonec ho rozbil jeden pán, co s tím neměl zkušenosti a chtěl létat bez vleku. Zlámal tehdy vrtuli a rotor,“ směje se Bača.
Dalším letadlem, na kterém zkoušel svůj um, se stal celokovový ruský větroň Primorec. „Sehnal jsem vyřazený kus ve Frýdlantu. Letadlo jsem měl za barákem, doma jsem to skládal dohromady,“ vybavuje si.

V roce 1971 se dostal do Kunovic jako letecký mechanik. „Tam jsem se dostal k Blaníku. Jeden kus jsem získal ze silnice, kde ho přejel traktor,“ usmívá se Bača. Celá práce na letounu mu trvala téměř dva roky. „Můj letoun začal létat v roce 1979 před třiceti lety a létá dodnes,“ říká hrdě konstruktér, po kterém se letadlu přezdívá Bačostroj.

Od Blaníku se jeho verze liší hlavně tím, že má jen jedno sedadlo a místo druhého má motor. Své letadlo taky hojně využíval.

„Mám nalétaných přes pět set padesát hodin, z toho dvě stě padesát hodin na tom mém letadle. Proletěl jsem na něm celou republiku,“ vzpomíná. Letadlům zůstal věrný i později, když pečoval o motory Slovairu, Československých aerolinií či Agroletu.

Také se velmi zasloužil o zřízení trvalé expozice letecké bitvy nad Bílými Karpaty v Městském muzeu ve Slavičíně.