Azylový dům má pro případ nouze připravenou teplou židli

V posledních třech letech, co se toto charitní zařízení stalo Jindřichovým domovem, je kuřácká pauza pravděpodobně jediným okamžikem, kdy je muži zima. „Před dvaceti lety jsem se oženil na Slovensko. Pak jsem se rozvedl a vrátil zpátky domů. Neměl jsem kam jít, nocoval jsem na lavečkách, a pak jsem skončil tady. Jsem spokojený. Jak mám ráno sprchu, pak kafe a něco ke čtení, nic mi nechybí,“ vypráví bělovlasý muž svůj životní příběh. „A ještě cigárko,“ doplňuje ho s úsměvem vedoucí zařízení Otto Holeček, který mi při páteční návštěvě azylového domu dělá doprovod.

Společně nahlížíme do skladu šatů i do společenské místnosti, kde se dva muži právě dívají na televizi. Vedle ní stojí klícka s králíkem, na chodbě na zemi leží misky se žrádlem a vodou pro černého psa Fíka. Čilý ruch je slyšet i z přilehlé kuchyňky. „Asi byste ráda slyšela, že v těchto mrazech praskáme ve švech, ale je to trochu jinak. Celoroční naplněnost našeho zařízení je skoro devadesát sedm procent ať je zima nebo teplo. Jsou u nás totiž především stálí klienti,“ vysvětluje mi fungování azylového domu, který v současné době obývá třicet mužů. Spolu s dalšími pěti kolegy je ale Holeček připraven nabídnout pomocnou ruku i nárazovým potřebným. „I když jsme pobytové zařízení a terénní službu nevykonáváme, sám jsem před pár dny navštívil místa, kde se lidé bez přístřeší často nachází. Oslovil jsem tři, jen jeden z nich ale využil možnosti u nás alespoň přespávat,“ komentuje Holeček pro mne překvapivou skutečnost.

Zařízení je určeno pouze mužům od 18 do 80 let. „Pokud k nám člověk v těchto krizových dnech přijde, nabídneme mu přistýlku ke spánku, čaj, polévku, ručník a sprchový gel. V případě potřeby si může vybrat oblečení v našem skladu,“ popisuje možnosti azylového domu jeho vedoucí a dodává, že i když je současná naplněnost „azyláku“ sto procent, nikoho nevyženou. „Za sedm let, co zde pracuji, se to sice ještě nestalo, ale ve stavu nouze můžeme nabídnout takzvanou teplou židli. To znamená, že i když nebude k dispozici lůžko, může se u nás člověk aspoň zahřát, dát si čaj a strávit čas ve společenské místnosti,“ dodává Holeček.

V závěru návštěvy ještě zaklepeme na pokoj číslo jedna, zajímá mě, jak pánové bydlí. Ze dveří se halasně vyřítí muž, jehož mládí mě až zarazí. Uvnitř se nachází další dva jeho vrstevníci, jeden leží v posteli, druhý u stolu právě dojídá oběd. „Jejich věk je od osmnácti do dvaadvaceti let, i když průměrný věk klientů je asi jednačtyřicet. Jsou to kluci, kteří měli problémy s rodiči, nebo třeba v osmnácti odešli z dětského domova. Na odchodnou dostanou peníze, které nestačí ani na kauci malé garsonky. A pak končí tady. I takové případy tu máme,“ uzavírá Holeček.

Petra Kučerová