Aerobik těžká dřina a pak krásný výsledek

Oficiálně Aerobik klub Zlín nelení ani o prázdninách. Kondičními a technickými tréninky se připravují na vystoupení a závody, které je po prázdninách čekají.

Já mám dnes tu čest s micinami absolvovat jeden z mnoha jejich tréninků.

Nejdřív ale do šatny, hodit na sebe něco pohodlnějšího a hlavně sportovnějšího. Zdravím se s jednou z micin Veronikou, která bude pro dnešek jakousi mojí průvodkyní světem aerobiku.

„Dneska si ale asi moc nezacvičíš, jedeme jen technické sestavy," prohodí Verča. Ne že by mi to nějak vadilo. „Bude mi stačit i to málo, co zkusím," odvětím. Při převlékání v těsné šatničce se seznamuji ještě s dalšími závodnicemi a samozřejmě si s nimi hned začínám tykat. Tak ještě zavázat stařičké tenisky vyhrabané ze dna botníku a můžeme začít.

Vcházíme do prťavé místnosti. Myslela jsem, že bude větší. Na to, že jsou tu dnes dokonce tři družstva, která se musejí prostřídat, je místnost opravdu maličká. Navíc uprostřed se sloupem, který při cvičení sestav asi není moc vhodně umístěný.

Měsíce nečinnosti se hned poznají

„Dnes je tu trochu chaos, ale většinou je to lepší. Chodíme ale trénovat ještě do dalších dvou center," odtuší moje myšlenky Verča. Dívky se rozprostřou po místnosti, většinou ve svých týmech, a může začít protahování. Já se samozřejmě připojuji k mistryním.

Au. Už po chvilce pociťuji na sobě měsíce sezení u počítače a nicnedělání. Opakování cviků po závodnicích asi nebude nic pro mě. Raději si zvolím vlastní styl. Naštěstí se během mého snažení chystá předvádět svoji sestavu jedna skupina mladších závodnic neboli juniorek. Pozornost mistryň se soustřeďuje na jejich výkon a já si mohu na chvíli oddechnout.

Při prvních skocích a otočkách jsem přesvědčena o tom, že bych se zabila. Wow. Asi po třiceti sekundách je po všem. „Vždycky se sestava trénuje jen po částech, protože dělat celou sestavu několikrát by bylo dost únavné," vysvětluje Verča.

Po strečinku jdeme na skoky. Trocha zadýchání nezaškodí. I když je vevnitř asi 50 stupňů. Ještěže jsou k dispozici ubrousky. Připadám si mezi vrcholovými sportovkyněmi jako cvičená opička skákající do rytmu nejnovějších hitovek. Taky tak vypadám, když se dívám do zrcadla na protější stěně. Nevadí.

„Pojďte, holky," volá trenérka Renata mistryně na ukázku jejich sestavy. Ještě nějaké instrukce na začátek, správné postavení a jde se na to.

Raději stojím vzadu a zpovzdálí sleduju pro mě excelentní výkon závodnic. Upřímně si to ani netroufám zkoušet, když neznám základní kroky ani prvky sestavy. „Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm," diriguje holky trenérka. Ze začátku totiž cvičí bez hudby, tak si můžu chvilku povídat s další micinou Luckou. Zajímá mě, proč dneska netrénuje s ostatními.

„Holky musí předělávat sestavu na zářijové vystoupení, jelikož já jedu na dovolenou," objasňuje mi Lucka. Má dobrý nápad, že budeme místo společného tréninku s děvčaty alespoň posilovat na podložkách.

Jedna za všechny, všechny za jednu

Mé „břišáky" jsou tomu velmi rády. Mezitím mladé ženy už předvádějí část sestavy na hudbu. Sklapovačky je fajn dělat do rytmu, jde to tak o něco rychleji.

Uf. Konečně mistryně docvičily a jdeme se zase protahovat. Nastupuje další tým. Opět juniorky.

„Co to bylo?!," rozčiluje se trenérka. Zpozorním. Nevím, co se stalo, ale za pár sekund dělají holky kliky.

„My jsme ale jely v pohodě," bouří se pár děvčat proti trestu. I ony ho ale nakonec musejí přijmout. Vysvětlení je prosté. „Jste tým," připomíná jim trenérka. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Přesně jako mušketýři.

Být spojené jako jedna micinám nejspíš pomůže i při závodech. „Běžte se napít," zní další pokyn trenérky. Jdu taky. Pitný režim je tu prostě důležitý.

Zítra začnu cvičit, slibuju sama sobě

Mistryně si po krátkém protažení a procvičení svalů zase trénují svou sestavu. Tentokrát samy od sebe na hudbu, kterou má puštěnou další skupina cvičící s trenérkou na druhé polovině sálu.

Bum! Já věděla, že ten sloup bude zavazet. Menší srážka ale nikoho z míry nevyvede. Postavit se na poslední pozici a jede se odznova.

Do konce tréninku zbývá už jen asi půlhodinka a miciny jsou opět na řadě, tentokrát s předváděním celé sestavy. To si rozhodně nenechám kvůli posilování ujít. Už je mi jasné, proč jsou holky mistryněmi. Obdivuji je. Za jejich talent, snahu i vytrvalost. I za to, jak zvládají téměř všechny cviky. Při sklopce bych totiž určitě měla minimálně zlomená obě zápěstí. A ony si pak v pohodě tančí dál.

Po pár minutách je konec. Chce se mi začít tleskat. Bylo to vážně skvělé, alespoň pro mě určitě.

„Tak, dáme závěrečné posilování a strečink," svolává všechny dívky trenérka.

Jupí! Nemůžu tomu uvěřit, ale dokonce se i na to posilování těším. Cviky na břicho, na záda a na ruce. Ještě by to chtělo i posílit nožky, ale ty už mají dneska všechny sportovkyně pořádně vytrénované. Konec! Po hodině a půl jsem ráda, že jsem vše jakž takž vydržela a ani mě zatím nic moc nebolí. To ale určitě ještě přijde.

„Docela jsi to zvládala," chválí mě v šatně Verča. Od ní je to pro mě přímo nebeská chvála. Odcházím spolu s mistryněmi se skálopevným rozhodnutím, že začnu trénovat aspoň na veřejných hodinách aerobiku a běhat. Ještě se uvidí, zda mě miciny tak nadchly, že předsevzetí dodržím.

Snad ano. Rozhodně ale budu už navždy patřit do jejich fanklubu.

ANNA MACHÁČOVÁ