Policista, který je v civilu knězem, se zatím k žádným výraznějším změnám na tiskovém odboru nechystá, podle něj funguje dobře. Pavel Stránský si pochvaluje i spolupráci s novináři. Tu chce rozvíjet a zdokonalovat.

Nebude vám chybět práce kriminalisty? Přece jen se asi jedná o trochu „akčnější" činnost, než je práce krajského tiskového mluvčího…

To ještě nevím, to se samozřejmě ukáže časem. Na tiskovém oddělení ale nejsem nováček. Pracoval jsem zde v letech 2004 - 2005, v té době jsme byli okresní ředitelství, proto i ten záběr byl tenkrát menší. Především jsem se zabýval prevencí kriminality. Jezdil jsem po školách a fungoval jsem jako tiskový mluvčí, takže i z té doby mám zkušenosti na tiskovém oddělení policie. Zkrátka jsem nyní nešel do ničeho neznámého. A jestli mi práce na kriminálce bude chybět? Jak už jsem říkal, to je otázka spíš do budoucna.

Práci mluvčího jsem si už mohl vyzkoušet, například když jsem jel k případu vraždy v Bystřici. Je pravdou, že jsem měl problém se udržet, abych nechtěl na místě činu spolupracovat a pomáhat, což už dnes nemohu. Má úloha je jiná. Samozřejmě že to byl zvláštní pocit, když jsem z toho místa odjížděl ještě předtím, než tam skončila veškerá práce, na kterou jsem byl zvyklý a kterou jsem dělal.

Kromě toho, že pomáháte a chráníte lidi, ještě v civilním životě sloužíte Bohu, je to tak?

Ano, jsem skutečně duchovním, ale berme to tak, že každý z nás má nějakou jinou aktivitu kromě zaměstnání. U mne to je tak, že jsem knězem a snad jen co chci říci, je, že knězem budu vždycky, policistou budu na určenou, ohraničenou dobu, která má jasný horizont. Ale duchovním jsem byl předtím, než jsem šel k policii, a duchovním budu i poté, co od policie odejdu. Služební zákon říká, že nejpozději v pětašedesáti letech musím u policie skončit. Dá-li Bůh, se toho dožiji. (Úsměv.)

Vraťme se nyní k práci tiskového odboru krajské zlínské policie. Měl jste před nástupem jako jeho šéf nějaké plány, nějakou vizi, jak by měl pod vaším vedením fungovat?

Plán mám a díky Bohu nemusím nic vymýšlet, v mých očích tiskové oddělení funguje velmi dobře. V podstatě se budu snažit v tom pokračovat. Není to tak, že bych sem přišel a začal okamžitě něco měnit. Samozřejmě že postupem času některé věci mohou doznat změn a v některých věcech budu chtít postupovat jinak, ale nyní je na to ještě příliš brzo. Na židli vedoucího tiskového oddělení sedím teprve třináctý den.

Máte v plánu například personální změny?

Před námi žádné zásadní změny nejsou. Personálně jsme stabilizováni. Nedá se očekávat, že by docházelo k nějakým velkým přesunům pracovníků. Máme tiskové mluvčí na všech územních odborech. Ti jsou na svých místech a dělají svou práci. Tady ve Zlíně jsme v o něco silnější sestavě Petr Jaroš, Monika Kozumplíková a já. Přičemž jsem si vyhradil věci, které se týkají činnosti odboru obecné kriminality, v drtivé většině případů se bude jednat o vraždy, obchodování s lidmi a jiné, závažné zločiny.

Máte v plánu nějaké změny, či překvapení pro nás novináře? Třeba se toho od vás více dozvíme?

Principem mé práce je neutajovat nic, co může být zveřejněno.V tomto bych chtěl, aby oddělení fungovalo. Takže rozhodně se nedá očekávat, že bychom začali být méně vstřícní. Myslím si, že naši dobrou spolupráci budeme rozvíjet a zdokonalovat.

Nemohu se vás nezeptat už jako krajského mluvčího: řeší krajští policisté v současné době kromě prvního případu vraždy v Bystřici ještě nějaké velké případy? Jaké?

Asi vás neuspokojím, trestní řízení v první fázi je neveřejné a nelze jej zatím nijak komentovat. Určitě policie dělá to, co má, a v momentě, kdy věci dojdou do stadia, kdy je lze zveřejnit, určitě k tomu dojde.

Můžete na závěr říci, zda jste se ještě v době, kdy jste pracoval na odboru obecné kriminality, setkal s nějakým případem, který vás nějak zasáhl, lidsky, profesně…?

Na vraždách jsem pracoval pět let a řešil jsem jich desítky. Můj dojem je takový, že jsem v životě potkal i daleko větší darebáky, než byli ti vrazi. Je to prostě jakýsi obraz společnosti. Jsou v ní lidé chytří, hloupí, bohatí a chudí, úspěšní a neúspěšní… Poučení ale je, že někdy vrazi nejsou ti úplně nejhorší lidé, které lze potkat, a že se vraždy mohou například dopustit v pohnutí smyslů. Vraždy v nějakém rozrušení se může dopustit i člověk, kterého máme rádi a kterého vnímáme jako slušného člověka.