Jméno Josef se často dědí, a tak se pravidelně vyskytuje ve spoustě rodových linií. Jako ukázkový příklad může posloužit herec a mluvčí Slováckého divadla Josef Kubáník. Josef se jmenuje jeho otec, ale také děd.

Doma je Jožka, v Praze Pepíček

„Se svým jménem jsem se sžil a už se stalo součástí mé osobnosti. Svátek sice příliš neslavím, ale jsem rád, když mi někdo popřeje," přiznává Josef Kubáník s tím, že nejčastěji mu lidé říkají Jožko. Maminka ho však neosloví jinak než Jožinku a sestra pro změnu Jožine.

„Například režisér Zdeněk Dušek mi u nás v divadle neřekl jinak než Pepíčku, z čehož byli zmatení kolegové, kteří zpočátku netušili, na koho vlastně mluví," usmívá se herec. Pepíčku mu říká rovněž Květa Fialová i celá řada kolegů v Praze.

Podobně to má s dědictvím svého křestního jména i starosta Březové Josef Trecha. Jméno Josef nosil jeho otec a Josef je taktéž starostův dospělý syn.

„Jméno je sice takové obecně známé, ale pro mě o to významnější, protože časté. Vážím si ho i proto, že je nás tolik. Když se syn narodil, bylo jasné, jak se bude jmenovat. Josef. Prostě nebylo co řešit," tvrdí Josef Trecha.

Jeho kolega, šéf radnice v Hřivínově Újezdu Josef Pospíšil, vzpomíná na svá školní léta. „V jedné třídě nás bylo jedenáct Josefů. Chodil do ní se mnou i můj jmenovec se stejným příjmením. Byl ze vzdálené rodiny. V první třídě jsme se měli nechat očkovat proti tetanu, bylo to hodně bolestivé. Jmenovec tam tehdy nebyl, tak jsem byl očkovaný jen já," přibližuje historku Josef Pospíšil.

Když prý za měsíc dojel lékař na očkování znovu, viděl v seznamu, že Josef Pospíšil to ještě za sebou nemá. „Jako ten poslušný brouk Pytlík jsem k němu přiklusal a naočkoval mě podruhé. Až pak se lekl a zvolal: ‚Ježíši, ty jsi očkovaný už dvakrát během měsíce. Ale co s tím už," usmívá se Josef Pospíšil.

Změnu jména nikdy nezvažoval, ctí totiž své rodiče, kteří mu jej dali. Když se líbilo jim, tak proč by jemu nemělo. „Vždyť za komunistů byl na náš svátek takzvaný Mezinárodní den mužů, a tudíž důvod k velkým oslavám," podotýká. Svého syna však pojmenoval Pavel. „Bohužel jsem tuto tradici přetrhl, v tu dobu už jméno Josef odeznívalo a nahradili jej Tomášci, Dominici či Oskaři," dodává.

Josef (Tomáš) Zvoníček. Takto se zase snažil podepisovat své sešity na gymnáziu nynější psychiatr Josef Zvoníček. „V tom věku se mi mé jméno nelíbilo. Chtěl jsem být Tomáš, i když ani to nebylo pro mě libozvučné. Na sešitech jsem se snažil, aby mi říkali druhým, kýženým jménem. Ale neprošlo to," vzpomíná. Jak prý byl starší, zvykl si na něj. O jeho jméně rozhodla kmotra. Řekla, že bude Josef, a tak se stalo.

Ředitel Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně Josef Němý je na své jméno hrdý. Manželka mu říká Pepo, známí Jožko. Pochází totiž od Kyjova. „Tam se jinak neříkalo. Až jsem se přiženil do Zlína, říkají mi Pepo. Své jméno beru takové, jaké je. Dědeček byl Josef, tatínek také. A můj syn rovněž," říká.

Ovšem zda jeho dvaatřicetiletý potomek tradici zachová, zatím neví. Nedávno se oženil, děti ještě nemá, ale jeho manželka si prý Josefa nepřeje. Nelíbí se jí.