Postřehy z africké Ghany: Těžké začátky v Africe

Jedu v oprýskané šestnáctimístné dodávce zvané v Ghaně tro tro, není slyšet nic než monotónně vrčící motor a já si říkám, že v Africe tato výše zmíněná moudrá pravda asi bude platit stonásob. Aspoň v mém případě.

Několikátý den přemýšlím, jak začít o tomto fascinujícím kontinentě první řádky. Jak popsat moje dojmy ze sirotčince v Bawjiase při pobřeží západoafrické Ghany, kde trávím sedm týdnů jako dobrovolník. Všechno je tu prostší, ale opravdovější. Lidé přívětiví a přátelští.

Děti i dospělí na nás povolávají: „Obruni, how are you?“ Ptají se: „Bělochu, jak se máš?“ Když se na ně usmějeme, většinou úsměv opětují, mávají nám, někteří se dokonce chtějí fotit a děti plácnout si s námi. Nestačilo by ani třicet přídavných jmen napsaných v řadě za sebou k tomu, abych vyjádřila, jaké jsou děti ze sirotčince. Jednoduše okouzlující.

Devětadvacet tvářiček, které tak moc stojí o pozornost, pohlazení, něhu. Občas si vezmou vaši dlaň do svojí ručičky a hladí si s ní svoji tvář nebo si vám jen tak položí hlavu do klína. Starší děti se zodpovědně pomáhají starat o ty malinké i o nás dobrovolníky. Každý den nám navečer nosí na hlavičkách vodu na mytí a jsou našimi malými rádci ve všem, s čím si tady nevíme rady.

Čas tady plyne pomaleji než nám v Evropě. My jsme uspěchaní a v zajetí nejrůznějších technických vymožeností. Oni žijí přítomným okamžikem. Vždyť není kam spěchat. Komu by se taky v tom vedru chtělo někam hnát. Existují jen dvě možnosti. Buď Afriku nenávidíte, nebo si ji zamilujete. Mně se stala možnost číslo dvě.

Pavla Krystýnková