Tuto dobu křesťané nazývají advent a považují ji za čas příprav na příchod Spasitele.

V čtyřtýdenní adventní době se nekonaly hlučné taneční zábavy ani svatby, ale dle lidové tradice se v něm ztemnělými ulicemi procházely tajemné bytosti spjaté s předkřesťanskými mýty. V prapůvodních pohanských představách se o předlouhých zimních nocích dostávaly protikladné přírodní síly do divokého zápasu navenek vyjádřeným nedostatkem světla a tepla, mrazy, vichry a krátkým dnem.

Magické úkony a věštění budoucnosti během večerů

Slunce – symbol života a tvořivé plodivé síly – bylo na čas poraženo. Nad životem vítězila smrt. Dlouhý zimní a převážně noční svět byl zaplněn démonickými bytostmi. Ochranu proti těmto mocným silám zla přinášely lidským příbytkům zelené ratolesti jehličnanů zavěšené nad vstupy do dvorů a domů. Jejich pozůstatky jsou dodnes adventní věnce a v čase Vánoc vánoční stromky. Během dlouhých zimních večerů však nastal v teple jizeb příhodný čas pro magické úkony a věštění budoucnosti.

A tak již v den sv. Ondřeje (30. 11.) nejedna dívka hádala svou budoucnost. Podle místa štěkotu psů, tvaru ve vodě odlévaných předmětů nebo z úkrytu vytaženého předmětu usuzovala, odkud přijde ženich, bude-li zdravá, bohatá, nemocná či chudá. O svátku Barbory (4. 12.) svobodné dívky spojily svůj osud s větévkou třešně. Zuby ji v sadu utrhly, v teple jizby zasadily do hlíny a po celý advent po ránu zalévaly vodou vlastními ústy. Vykvetla-li větev během Vánoc bělostnými květy, shledala dívka svůj osud v příštím roce šťastným a zdravím oplývajícím. V minulosti i v dalších dnech adventu procházely sněhem zaváté a nocí skryté ulice a stavení bytosti zvláštní a nadpřirozené. Vyznačovaly se charakteristickým oblečením, maskami, gesty a projevy. V lidovém prostředí je kraj od kraje nazývali různě: Ometačka, Perchta, Vrtibába nebo také Smítálkové, Ambroži, Klempery nebo Tomáši.

Mezi nimi nechyběly pro nás postavy nejznámější, jimž je společná povinnost zkoušet, obdarovávat i trestat. Jsou to Mikuláš, doprovázený krásným andělem a démonickým čertem (6. 12.), a Lucie (13. 12.), podivuhodná, mlčenlivá, bíle oděná nadpřirozená bytost, obcházející domy a husím křídlem vymetající všechny kouty místností a domů.

Když jste v den svátku svatého Mikuláše vyšli do ulic, zajisté ještě dříve, než jste spatřili ctihodného biskupa a jeho andělský doprovod, zaslechli jste hrozivý chechot čertů i řinčení jejich řetězů. Mikulášské průvody, v nichž nesmí chybět představitelé dobra a zla, tedy anděl a čert, procházely naše vesnické i městské ulice. V příbytcích navštěvovaly děti mikulášské suity, aby ty hodné pochválily a obdarovaly, a ty nehodné postrašily a pokáraly.

Světec štědrý, jenž rozdává štěstí a pomáhá potřebným

Svatý Mikuláš, tento světec a patron námořníků, obchodníků i řady dalších povolání a spolků, žil po roce 300 ve městě Myra v Malé Asii. Postava tohoto ctěného dárce, která je známa po celé Evropě, má základ v řadě legend, v nichž obdarovával potřebné nebo zachraňoval před smrtí. Nejznámější je vyprávění o obdarování tří chudých dívek, kterým tak nadělil věno a ony se mohly provdat. Odtud v lidové tradici pramení krásná a živá představa světce štědrého, který rozdává štěstí a bohatství a pomáhá potřebným.

Přestože Mikuláš s andělem a se svou často početnou čertovskou družinou nahání strach především dětem, je v naší lidové kultuře 20. i počínajícího 21. století trvalým propojením dávných předkřesťanských i středověkých křesťanských zvyků projevujících se v různých formách lidových obřadních obchůzek předvánočního času. V minulosti i dnes se do nich zapojovali především mladí, kteří si touto lidovou zábavou dovedli v úctě k tradici oživit jednotvárné a dlouhé zimní večery.

František Synek