Televizní sloupek Barbory Žákové: Moje obludárium

Popravdě řečeno, jsem skutečná sběratelka. V mém „obludáriu“ (tento výraz berte prosím s rezervou, myslím to jen v dobrém) se začala tvořit řada už na základní škole. Vyhlédl si mě třeba spolužák Aleš, který se snažil zapůsobit dost nečekaným způsobem, a to svým umělým předním zubem, který měl připevněný na takové umělohmotné platformě. Vždycky, když chtěl rozdmýchat vášně, nechal celé to zařízení spadnout na jazyk a pak mi tu protézku s otevřenou pusou předváděl. Omdlévala jsem štěstím, to si určitě umíte představit. Nicméně jsem vedle něj seděla a nebylo kam utéct.

Mnoho členů obludária jsem nasbírala třeba během cestování hromadnými veřejnými prostředky. Spolubydlící na koleji se každou neděli večer už nemohly dočkat až dorazím a seznámím je s novinkami. Skoro nikdy jsem je nezklamala.

Nejhorší ovšem bylo, když se mým ctitelem stal průvodčí ve vlaku, kterým jsem na začátku své televizní kariéry denně dojížděla do práce. On byl v podstatě příčinou toho, že jsem si rychle začala hledat bydlení v Hradišti. Každé ráno mě totiž více než hlasitě vítal v dopravním prostředku Českých drah, chodil mi líbat ručku a přes celý vagón vyvolával nejrůznější chvalozpěvy. Taky se mnou trávil většinu cesty, jen vždy rychlostí blesku odbíhal razítkovat jízdenky. Spolucestující se váleli smíchy, někteří si schválně vybírali místa poblíž, aby měli toto absurdní drama přímo z první ruky.

Momentálně posledním z obludária je pan bezdomovec z Brodu, kterého jsme potkali tento týden při natáčení. Byl nesmírně dvorný, metal jednu lichotku za druhou, významně mrkal a zdůrazňoval, že v tomto krizovém centru ho najdeme každý den. Nechtěla jsem ze sebe udělat neodolatelnou, to určitě chápete, mám jen zkrátka „štěstí“. Na všechny členy obludária vzpomínám s láskou a i práci se snažím podle montypythonovského hesla brát „z té lepší stránky“. Bylo by fajn, kdyby nás bylo víc!

Barbora Žáková