Její vznik spadá do závěru 17. století. Náleží ke vsím pasekářského typu, k tzv. ulicovkám, kdy políčka za jednotlivými chalupami sahají až k hranici, v tomto případě nevelkého katastru.

Nejstarší záznam o stupavském údolí najdeme v zemských deskách, v zápisu z roku 1407. Ve výčtu majetku náležícího k hradu Střílkám je uváděn tehdy už pustý zdejší rybník. Následující zmínky o Stupavě nacházíme v osvětimanských matrikách. Na základě těchto zápisů usuzuje dr. Jaromíra Čoupková, že na Stupavě žilo již v roce 1705 nejméně 31 rodin a na 150 obyvatel. Za dalších patnáct let tu mohlo žít už 49 rodin a 235 osob s průměrným počtem členů v rodinách 5,27. Zajímavý je rovněž údaj o tehdejší stupavské robotní povinnosti: „Poněvadž ty rola na velkých kopcích a mezi zmolami jsou, až posavad se ti lidé na žádnou robotu nepotahují. Jen toliko v čas dělání sena nebo ve žni jeden každý 14 dní roboty odbývá a z tech rolí na místě platu stálýho nebo robotního, z jednej každý měřice vejsevku po 12 krejcarech dává…" Urbář vzpomíná i další zajímavé skutečnosti: „Jest v tej osadě šenk ze dřeva vystavený, v němž se celý rok panský víno i pivo šenkuje… Jest tam palírňa a při ní koželužna… Jsou při tej osadě dva mlejny, který si mlynáři na vlastní náklad vystavili…"

Jak vodník potrestal pobertu

K údolí říčky Stupavky se vztahuje několik starých pověstí, z nichž jedna vypráví o vodníkovi z hlubokých tůní pod hradem Cimburkem. Jednou prý procházel cestou kolem říčky lakomý a zlý poberta, na kterého si počíhal zdejší hastrman, převlečený za starého žebráka se zlatým řetězem na krku. Jakmile se objevil poberta s velkým rancem a sukovicí v ruce a uviděl zářit zlato na starcově hrudi, bleskla v něm zlá myšlenka – ten řetěz musím mít stůj co stůj! Proto se usadil vedle nepravého žebráka, jenž mu prozradil, že se jedná o řetěz štěstí a kdo prý ho má na krku, všechno se mu podaří a nic se mu nestane. Poberta nečekal, strhl starci řetěz a povalil jej do hluboké tůně. V tu ránu se v ní objevil statný vodník s kyjem v ruce a mlátil zloděje hlava nehlava, takže ho lidé našli v bezvědomí až následující den. Místo ukradeného zlatého řetězu křečovitě svíral stočený proutek, ověšený schránkami vodních živočichů. Po uzdravení se prý poberta úplně obrátil a co všechno v minulosti zcizil, to rozdal chudým.

Autor: Bořek Žižlavský