Další díly putování po Indii si můžete přečíst po rozkliknutí ZDE

Posedávají vedle svých zavazadel, děti si hrají, dospělí diskutují a my se snažíme být co nejvíc nenápadné. Moc se nám to ale nedaří. Jako všude v Indii jsme i tady předmětem zájmu. Skupinka chlapců se po chvíli osmělí, přistupuje blíž a navazuje s námi kontakt. Jakmile se osmělí jeden, dostanou odvahu všichni, a tak je kolem nás během chvíle chumel lidí. Ptají se, odkud jsme, kam jedeme, jak se nám líbí Indie a mají spoustu dalších otázek. Jejich příval utne až usměvavý policista, který na nástupišti dohlíží na pořádek. Nabídne nám židli v jeho „kanceláři“ pod betonovými schody a až do příjezdu vlaku máme o zábavu postaráno. Souprava přijíždí, s téměř hodinovým zpožděním, a celé nástupiště se dává do pohybu.

Všichni se chtějí dostat do vlaku jako první. My nejprve hledáme náš vagon a pak se začínáme tlačit taky. Nad hlavami nám putují zavazadla a my se v té tlačenici, navíc se svými obrovskými batohy, snažíme dostat ke dveřím. Konečně se nám to podařilo. Indický vlak je rozdělen na průchozí kupé. V každém z nich je 6 lůžek a další 3 se jako zázrakem zjeví, když se opěradlo spodního lůžka zavěsí na řetězy k hornímu lůžku. Skvělý systém. Ve vlaku je pořád frmol, všechna lůžka jsou plně obsazena, na některých se tísní celé rodiny, na jiných je pouze jedna osoba. Sotva se trochu uvelebíme, už se objevuje chlapec, který prodává čaj. „Čaj, čaj, čaj, čaj, čaj,“ vykřikuje s takovou rychlostí, že má člověk pocit, že je to jedno slovo.

Objednáváme si. Za 10 rupií, v přepočtu asi 2 koruny, si vychutnáváme voňavý černý čaj. Pokud ale nejste zrovna fanoušci cukru, příliš chutnat vám nebude. V Indii, stejně jako v Nepálu, je čaj totiž velmi sladký a jídlo velmi kořeněné. My si naštěstí obojí užíváme. Jedeme už hodinu vlakem a pořád se nacházíme v New Delhi. Není to pro nás ale velké překvapení. Hlavní město Indie má víc obyvatel než celá Česká republika! V tomto obrovském městě žije 12 milionů lidí a potkáte tam jak obrovskou chudobu, tak neuvěřitelný luxus. Holt Indie je země kontrastů.

Venku už se setmělo a všichni jako na povel se začínají ukládat ke spánku. Ženy s dětmi leží na lehátku, muži si na zemi rozkládají noviny, v lepším případě deky, na kterých stráví noc. Je přece „sleeping time“, tedy čas na spaní, jak nám vysvětlil spolucestující Durgesh, shodou okolností první občan Nepálu, kterého jsme potkaly. Uléháme také. Během chvíle usínáme a není divu, neboť naše tělo i mysl jsou unavené z množství zážitků. Ráno nás budí vůně jídla a čaje. Ve vlaku si můžete koupit, co potřebujete, třeba i žvýkací tabák, který je pro Indii tak typický. Jeho vůně je nezaměnitelná, škoda jen, že nechutná tak dobře jako voní. Sedáme si k oknu a užíváme si jízdy vlakem. Z okna pozorujeme pracující ženy a muže v cihlárnách, které jsou téměř v každé vesnici, rodiny okopávající svá políčka a rozmanitou indickou přírodu. Blížíme se do Gorakhpuru, naší přestupní stanice, po 17hodinové cestě jsme zase kousek blíž Nepálu.

Klára Hamplová