Co Vás přivedlo k filmu a kdy jste se s ním blíže seznámil?

K filmu mě přivedl Arnold Schwarzenegger a jeho herecké výkony ve snímcích Barbar Conan a Terminátor. Na pirátských videokazetách s českých rychlodabingem jsem každý z nich viděl nejmíň třicetkrát. Musím říct, že Arnolda obdivuju dodnes. Schopnost vybudovat superhvězdnou hereckou kariéru za naprosté absence hereckého talentu si podle mě obdiv zaslouží.

Co je nejtěžšího na napsání scénáře, potřebuje mít člověk vyvinutý více nějaký smysl nebo mít nějakou konkrétní vlastnost?

Aspoň stopové množství talentu je nezbytné, ale jinak člověk potřebuje hlavně pevnou vůli a píli. Donutit se každý den sednout k počítači, psát a smířit se s tím, že první verze scénáře většinou za moc nestojí. Pak je nutné přepisovat, měnit, nebát se vyhodit práci řady dnů nebo týdnů do koše. A pořád si připomínat, že i v tomhle oboru je základ všeho trénink, pokud možno každodenní. Oproti jiným oborům to zase tolik nestojí, člověk si vystačí jen s tím počítačem.

Proč jste se rozhodl studovat právě scenáristiku, herectví Vás nikdy nelákalo?

S kamarády jsme na gymplu pokoušeli divadlo, hráli jsme různé scénky, které jsme si buď napsali nebo ukradli. Bavilo mě to, ale už tehdy jsem zjistil, že moje herectví je na škále přirozenosti někde mezi Jiřím Krampolem a Jiřinou Švorcovou, což jsem vyhodnotil jako nedostatečný předpoklad pro útok na prkna znamenající svět. Takže jsem šel studovat filmovou vědu a zároveň si podal přihlášku na střih na FAMU. Tam mě naštěstí nevzali, ale poradili mně, abych se přihlásil na scenáristiku. Což vyšlo.

Jaký je Váš oblíbený film a režisér?

Nejoblíbenějším filmem, který můžu vidět kdykoli a kdekoli, jsou Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného. Z režisérů Terrence Malick, Krzysztof Zanussi, Peter Weir, Andrea Arnold a spousta a spousta dalších.

Máte nějaký vzor v umělecké branži?

Nemám. Řady lidí si vážím, cením si jich samotných i jejich práce, ale že bych si říkal, že mým cílem je být jako oni, to ne. Ono to v téhle branži ani nejde, protože v umění je cenné právě to, co je jedinečné.

Na jakém projektu právě pracujete, co připravujete do budoucna?

Je toho víc. S kolegy producenty jsme dali dohromady námět na televizní seriál, teď se potýkám s prvním dílem. Vedle toho se už rok motáme kolem jednoho námětu z druhé světové války a vypadá to, že jsme konečně objevili způsob, jak ho správně chytit. A s režisérem Martinem Krejčím chystáme film nazvaný Čekej tiše o zpěvačce Evě Olmerové. Všechno jsou to nádherné věci, ale ukrutně těžké na psaní. Trápím se.

Jaké mety byste chtěl v životě dosáhnout?

To se nahlas neříká, štěstí by se vylekalo.

Je nějaká, nejen česká osobnost, s kterou byste se chtěl setkat osobně a proč?

Kdyby to šlo, poklonil bych se Karlu Krylovi a řekl mu, jaká je škoda, že už s náma není. Rád bych se potkal s Alexanderem Dubčekem a jeho Bratrstvem kočičí pracky z osmašedesátého a řekl jim, že když je někdo zvolený do čela státu, předpokládá se u něj větší míra neposírání se než u běžného občana. Václavu Klausovi bych neřekl nic. Jen bych ho tiše sledoval a přemýšlel, jestli je to opravdu možné.

Máte vysněné téma nebo osobu, o které byste chtěl napsat scénář?

Mám osobu, o které scénář napsat nechci, přestože mi to bylo několikrát nabízeno: Karla Gotta.

V neděli vás čeká televizní premiéra dramatu Hořící keř, co bylo na tvorbě tohoto scénáře nejnáročnějšího?

Vybalancovat poměr mezi veřejným a osobním. Chtěli jsme, aby náš příběh byl zároveň jakousi kroniku důležité etapy naší historie i intimním portrétem několika lidí, kterým čin Jana Palacha osudově zasáhl do života. Především jeho maminky a bratra. O ty dva mi při psaní nejvíc šlo, s těmi jsem nejvíc cítil a nejvíc na ně myslel.

O čem drama vypráví a kdo v něm ze známých osobností hraje?

Osou příběhu je boj advokátky Dagmar Burešové zastupující maminku Jana Palacha v žalobě proti komunistického poslanci Vilému Novému, který se snažil znevážit Janův čin. Spolu s tím ukazujeme proměnu československé společnosti v průběhu roku 1969, kdy národ postupně opouštěl ideály Pražského jara a sklouzával do takzvané normalizace. Hořící keř představuje rozsahem v podstatě tři celovečerní filmy, takže už z těchto důvodů v něm diváci objeví celou řadu našich vynikajících herců. Namátkou Ivana Trojana, Honzu Budaře, Tatjanu Medveckou, Martina Hubu či Stanislava Zindulku. Tihle herci ale mají tu „smůlu", že jejich mimořádné herecké kvality už dnes nikoho nepřekvapují. Upozornil bych proto na jiné: na Jaroslavu Pokornou, která neuvěřitelným způsobem ztvárnila Palachovu maminku. Je v ní ta nejhlubší bolest i přirozená hrdost obyčejné vesnické ženy. Petr Stach, jenž hraje bratra Jana Palacha Jiřího, bude podle mě opravdovým objevem našeho filmu. Výborný je Denny Ratajský, v osobním životě neobyčejně milý kluk z Hluku, který ale v Hořícím keři skvěle hraje ukázkovou kariéristickou svini. A myslím, že diváky překvapí i Vojta Kotek, který tady definitivně prokazuje, že už dávno není „snowboarďák".

Dostal jste Magnesii Literu za dílo Kinematografie zapomnění, jak kniha vznikala a z jakého popudu?

Důvody byly prosté: musel jsem nějak uzavřít studium na vysoké škole a období normalizace v českém filmu mi bylo nabídnuto jako téma diplomky. Pak už to šlo samo. Začalo mě to bavit a to je nejlepší základ pro to, aby se práce zdařila. Text se pak dostal do nakladatelství Academia, kde zaujal a po přepracování a rozšíření vyšel jako knížka. K mému překvapení docela úspěšná.

Co je podle Vás prozatím Vaším největším úspěchem?

Po pravdě řečeno, nevím. Nedokážu to posoudit. Když mě nevzali na střih, byl jsem týden zalezlý na koleji a měl pocit, že nic nemá smysl. Za rok jsem se dostal na scenáristiku a zjistil, co chci v životě opravdu dělat. Někdy se s odstupem času naše největší neúspěchy ukážou být největšími výhrami a naopak. Většinou to dokážeme posoudit, až když uplyne delší čas. Potřebujeme mít odstup od vlastního života. A já jsem toho zatím prožil moc málo, než abych byl takového odstupu schopný.