Rodák z Hradiště, malíř Martin Salajka: Vlk je praděda mých přátel psů

Martina Salajku znám, dá se říci, po celý svůj život. Vyrůstali jsme vedle sebe v jednom panelovém domě a studovali na stejné střední škole. Proto jsem velmi ráda, že kývl na mou nabídku představit svou současnou tvorbu v Uherském Hradišti. Na přání autora byly obrazy vystaveny v barokní Redutě. Položila jsem Martinovi několik otázek, které by návštěvníky výstavy a čtenáře mohly zajímat.

Jakožto rodák z Uherského Hradiště se prvně představuješ svou autorskou výstavou v rodném městě. Jaké máš vzpomínky na zdejší studia a jaké jsou tvé pocity související s tímto návratem?

Studium na hradišťské SUPŠ je to nejzábavnější, co může pubertálního chlapce potkat. Byla to bezstarostná doba plná večírků a poznávání a díky dobrým pedagogům se člověk i něco naučil. O kvalitě školy svědčí i fakt, že momentálně je pražská akademie plná hradišťských „umprumáků". Na SUPŠ jsem potkal spoustu skvělých lidí a některá přátelství ze školy trvají dodnes. Co se pocitů z první výstavy v Uherském Hradišti týká, tak se musím přiznat, že jsem byl dost nervózní. Především proto, že se člověk představuje publiku, které ho zná. Ale nakonec byla na vernisáži skvělá atmosféra, byl jsem z toho skoro až dojatý.

Tvá vernisáž byla hojně navštívena, jednalo se o nezvyklou účast více než stovky návštěvníků, s jakými reakcemi na své obrazy ses zde setkal?

Návštěvnost mě překvapila, řekl bych, že by lidé na výstavy mladého umění rádi chodili. Nechápu, proč místní galerie více nepracují s mladými absolventy hradišťské SUPŠ, kteří na výtvarné scéně uspěli, je z čeho vybírat. A budu drzý, protože se to ode mne stejně čeká. Živá kultura je sice složitější a není tak líbivá jako v Hradišti milovaný folklor, ale myslím, že konzumování současného umění člověka obohatí víc. I když folklor je taky fajn, ve své čisté energické podobě je skoro jako punk a taky se v něm zpívá pořád o sexu a drogách. Kulturní člověk by měl sledovat to, co se zrovna utváří, a ne lpět jen na tradicích. Reakce na výstavu byly dobré. Oni totiž lidé, co s tím nesouhlasí, to ventilují většinou za zády. A je mně to i docela jedno, vždy je víc kritiků.

Naposledy jsi několik svých obrazů vystavoval v Uherském Hradišti jako účastník IV. ročníku Hradišťského plenéru. V Redutě je nyní k vidění většina tvých nejnovějších obrazů. Za tuto dobu se tvorba znatelně posunula z krajiny do městského interiéru, co tě vedlo k této námětové změně?

Krajina a příroda v mých obrazech dál zůstává, zpracovávám totiž současně více témat. Městský interiér je v současné době mým častým námětem z toho důvodu, že ve městě žiju. A já vlastně neustále reflektuji to, co mě obklopuje jen to proháním svou hlavou a svou imaginací.

Proč právě název výstavy „Heavy Mental"?

Heavy Mental, jako těžké myšlenky. A taky proto, že rád tvrdou hudbu poslouchám, když maluju. Je v ní dost energie a mám rád i metalovou estetiku, proto třeba i ta série lebek, co visí na výstavě.

Častým motivem tvé výstavy je zpodobnění smrtihlava, vlka, sovy a lidských lebek. Symbolika těchto výjevů nabízí mnohé, jakým způsobem ty sám tyto motivy vnímáš a užíváš?

Můra krouží kolem lampy, až se spálí. Vlk je svobodný a čistý a je praděda mých nejlepších přátel psů. Sova je průvodce a radí, je moudrá. A všichni žijí v noci. Lebka je krásný kýč… Tak třeba tak, anebo taky jinak… Ať si to každý přečte, jak chce. Doslovnost mě nebaví. Člověk si má stoupnout před obraz a přestat myslet, pak se dějí věci. A často je dobré tak i žít, bez té otravné racionality.

Již od středoškolských studií ses ztotožňoval s odkazem oblíbeného výtvarníka Josefa Váchala. Cítíš v jeho díle inspiraci i dnes?

Těch oblíbenců mám víc, ale Váchal je podle mě geniální osobnost. Jinak mě dost inspiruje všechno, s čím se setkávám filmy, hudba, literatura… A dost nápadů přichází třeba i při běhání, kdy se hlava nejvíc vyčistí většinou mířím hned po doběhnutí domů ke skicáku. Ale ještě pár autorů, kteří mě ovlivnili, uvedu Ensor, Načeradský, Immendorf, Rittstein, Neo Rauch, Mainer, Dix, Alén Diviš a mnoho dalších. Rád bych zmínil i pár jmen svých vrstevníků, kteří mě oslovují: Hubálek, Brázdil, Janovský, Němec, Absolon, Kotrba, Basjuk a spousta dalších.

Tvoříš v Praze jako autor na „volné noze", jak moc je v současné době obtížné se tímto způsobem uživit?

Je to extrémně těžké. Konkurence je veliká a hraje roli i dost jiných věcí, než je jen kvalita. Rodinné klany, přátelské okruhy a závistivci to vše ještě navíc dost komplikují. A navíc nejsem servilní a říkám, co si myslím, tím si asi trochu škodím. Z podoby výtvarné scény je mi často až úzko, ale bojuju.

Autor: Petra Baroňová