„Proč se jmenuju Igor?“ zeptal se doma čtyřletý vnuk našeho pana ředitele. „Protože dědeček je Igor, tatínek taky, tak jsi Igor i ty,“ dostalo se mu odpovědi. „je to špatně. Měli bysme se jmenovat každý jinak,“ filozofoval chlapec. „Aspoň by bylo víc oslav.“ Rozumné dítě.

Kolegyně Andrejka Nakládalová má v nové inscenaci Cikáni recitovat Máchovy verše. Textů má ale tolik, že se je nestihla naučit a vyzrála na to tak, že si je vepsala do knížky, kterou u toho drží. Vyšla na jeviště, otevřela knihu a vtom se všude potemnělo. Její zoufalý výraz připomínal lamu. Snad to do zítřka zvládne.

Sestřenice se vrátila z dovolené v Řecku. „Copak to tady tak divně cvrliká?“ ptali se delegátky jedni méně informovaní turisté. „To jsou cikády, je jich tady všude spousta,“ odpověděla jim a mezi klienty zavládlo zděšení. „Proboha, Cikáni? Tady všude?“ Doufám, že tihle přijdou i na naši stejnojmennou novinku k nám do divadla a budou hledat pod sedačkami hmyz.

Dějí se neuvěřitelné věci. Jedna řidička v Čechách hladila během jízdy kočku a nabourala tři auta. Jeden můj spolužák hladil při nějaké jízdě kočku taky a jí se pak narodilo dítě. Kam to spěje? Přeji všem týden bez závějí.

Josef Kubáník