Maročané považují mobilní telefon za člena své rodiny

Jedná se o první z cestopisných besed, které knihovna začátkem roku pořádá. Další se uskuteční na konci února, tentokrát na téma Vietnam.

Růžička spolu s dalšími několika lidmi strávil čtrnáct dní na kole napříč africkým státem. Bicykl je pro Maročany běžným dopravním prostředkem, především děti na něm dojíždí do školy. Ta stojí v každé vesnici. Žebrotu tam sice příliš neznají, potýkají se ale s nedostatkem psacích potřeb. „Už jsem tam byl. Věděli jsme to proto dopředu, a tak jsme se zásobili. Děti z nich měly velkou radost,“ pousmál se Růžička s tím, že tužky brali po desítkách pro celou svou rodinu.

Turisté bývají občas překvapení, když na ulici potkají ženu. Jsou totiž oblečené v nejlepších šatech a mají na sobě spoustu šperků. Nosí tak s sebou pro jistotu celý svůj majetek, kdyby se jim náhodou stalo, že je manžel vyžene z domu. Na druhou stranu jsou však Maročané mimořádně pohostinní. „Nechají vás přespat u sebe doma. Nabídnou vám čaj nebo marockou whisky,“ zavzpomínal cestovatel. Vysvětlil také, co to ta marocká whisky je. Jedná se podle jeho slov o směsici černého a mátového čaje, který je hodně přeslazený. „Jeho příprava trvá i půl hodiny, protože ho musí člověk pořádně protřepat, aby napěnil,“ dodal Růžička.

Pro Evropana jsou jednou z největších překážek tamní teploty. Přes den dosahují hodnoty až 42 stupňů a naopak v noci klesnou zhruba na osm. Člověk musí v takovém případě vypít šest litrů tekutin denně, což dělá podle Růžičky mnohým značné problémy. Prý na pití téměř zapomínají. „Dehydratace vás ale zabije do čtyřiadvaceti hodin. Proto své skupině vždy pití připomínám,“ prozradil cestovatel. Skupina v Maroku také vyzkoušela tamní pivo. „Je to takové horší naše. Kam jsme vkročili, tam už žádné nezůstalo,“ usmíval se vedoucí skupiny. Nikdo se také nemusí obávat, že by tam nedostal třeba coca colu nebo svou tyčinku snickers. Češi tam dokonce v jednom krámku objevili české sardinky. Mnohé překvapil vztah Maročanů k mobilnímu telefonu. Považují ho totiž za člena rodiny. „Je pro ně tak cenný proto, že se díky němu mohou spojit třeba i s velmi vzdálenou rodinou, a toho si váží,“ objasnil Růžička.

Z daleka největší zážitky si však odnesli z pouště, kde dokonce zažili písečnou bouři. Setkali se tam rovněž se zajímavým koníčkem. Lidé tam totiž sjíždí duny na snowboardech. Nezapomenutelné byly také oázy a příroda celkově. Maroko je typické řadou rostlin. Člověk tam potká například krásně kvetoucí rododendrony, nebo třeba akácie či opuncie. Posledně jmenované bývají často označované jako postrach cyklistů, navíc lákají k ochutnání. „Kdo je ale okoštuje, navěky to nezapomene. Rostlina totiž má na sobě malé bodlinky,“ vysvětlil cestovatel. Akácie zase obepínají vesnice a tvoří tak svými trny jejich ochranný val. V souvislosti s přírodními artefakty vzpomenul Růžička také jednu veselou historku. „Viděli jsme v dálce něco modrého a ohromného. Museli jsme prozkoumat, co to je,“ říká tajemně Růžička. Po několika stovkách metrů přijeli k modrým skalám. Nejednalo se však o žádný přírodní úkaz. V roce 1986 navštívil tuto oblast v Maroku belgický umělec. Chtěl tam po sobě něco zanechat, proto barvou pomaloval několik obrovských kamenů a skal.

Celá výprava začala u moře a na stejném místě také skončila. Skupina najela za 11 dní 900 kilometrů po jihu Maroka.