VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Ladislava Košíková: Naslouchejme inspiraci

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - Hledá ve fragmentech lidového umění podstatu bytí a nebytí, nechává se inspirovat zdánlivě obyčejnými věcmi a negativní kritiku si k srdci nebere.

9.7.2010
SDÍLEJ:

Umělecká vedoucí Hradišťanu Ladislava Košíková má vitality na rozdávání.Foto: DENÍK / Michael Lapčík

„Existují rozdílné pohledy na to, co by folklor měl a neměl přinést, a to je dobře,“ tvrdí choreografka a umělecká vedoucí taneční složky Hradišťanu Ladislava Košíková, která od roku 1992 pro soubor připravila nespočet scénických pásem. Mezi nejznámější patří například O slunovratu, Biblická zastavení, Zpívání o lásce, Kytice nebo Rákoš Rákoczy.

Je autorkou choreografie k operní inscenaci Její pastorkyňa uvedené v roce 2001 na Mezinárodním hudebním festivalu v Salcburku. O rok později spolupracovala s Vídeňskou filharmonií jako choreografka komponovaného programu z děl Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Choreograficky se podílela také na řadě inscenací Slováckého divadla, brněnského divadla Radost a Národního divadla v Praze i Brně.

V Hradišťánku jste tančila od devíti let, v Hradišťanu od šestnácti. Vynikala jste už tehdy nad ostatní?

Dělala jsem prostě to co ostatní. Zajímala jsem se o tanec i o jiná umění. Měla jsem ráda divadlo, hrávala jsem ho ve školním kroužku. Došlo dokonce i na Shakespeara. V Hradišťanu jsem se zapojovala do tvorby některých choreografií, ale hlavně jsem tancovala. Hodně jsem tenkrát o věcech tvorby a folkloru na jevišti přemýšlela. Když jsem se dostala k jedné ze skupinek Hradišťánku jako vedoucí, snažila jsem se zpracovávaný materiál uchopit jinak, nacházet nové výrazové prostředky. Postupně jsem začala hledat ve fragmentech folkloru více, než člověk uvidí nebo uslyší při prvním setkání s daným materiálem.

K umění jste byla v rodině vedena?

Ano, moje maminka je výtvarnice. Vodívala mě na výstavy a koncerty, jezdily jsme spolu do Prahy, kde mně ukazovala krásná místa. Na programu rodinných výletů bylo vždy poznávání památek, historie, přírodních krás… Tatínek měl vždy precizně předem připravenou trasu.

S Hradišťanem vytváříme reflexi doby

Na uměleckou školu jste ale nešla.

Po gymnáziu jsem vystudovala pedagogiku se specializací na hudební výchovu. Učila jsem sedm let na základní škole v Osvětimanech, kde jsem založila cimbálovou muziku a dětský folklorní soubor Košíček (smích). Dokonce jsme se dostali i na festival do Strážnice. Rekonstruovali jsme také původní osvětimanský kroj, sbírali jsme mezi lidmi písničky, pohádky a pověsti. Pak jsem se rozhodla pro další studium – taneční umění na JAMU.

Pracovala jste na řadě úspěšných projektů, kterého si ceníte nejvíc? Vídeň, Salcburk, Rákoczy?

Každý je něčím jiný a zajímavý a vždy člověka posune zase o kousek dál. Ke všem se snažím přistupovat s plným tvůrčím i pracovním nasazením. Když na něm zrovna dělám, je to pro mě ten nejkrásnější projekt pod sluncem.

Máte pevnou pracovní dobu?

Ne. Chodím s projektem v hlavě od rána do večera a ještě se mně o něm v noci zdá.

Je složité dojet ze salcburského festivalu a na druhý den učit malé děti na základní umělecké škole?

Je to především práce, kterou jsem si vybrala. Nemám s tím problém a neodlišuji, co je prvořadé a co druhořadé. Když přijdu v ZUŠce mezi děcka, jsem v tvůrčím procesu úplně stejně jako v Salcburku.

Hradišťan prošel často diskutovanou změnou, když se začal odklánět od tradičního pojetí folkloru. Způsobilo tento posun duo Košíková-Pavlica?

Hradišťan byl vždycky jiskrou, která jevištní zpracování folkloru někam směrovala a posunovala. A to už v padesátých letech za primáše Jaroslava Staňka, který jako jeden z prvních přenášel lidové umění na jeviště. A právě zákonitosti jeviště musel folklor přijmout, vyzdvihnout určité znaky a symboly, aby pro diváka byla jeho prezentace srozumitelná. Nemůžeme dělat fašank přesně tak, jak vypadá v Komni. Je pro nás velkou inspirací, plejádou pohybových, výtvarných a hudebních nápadů. My ale musíme dále přemýšlet o prostoru, dynamice či temporytmu daného hudebně-tanečního díla, o jeho výtvarné složce. Přesně to začal dělat Staněk s Hradišťanem už v padesátých letech. O kus dál se soubor posunul v osmdesátých letech pásmy Byla vojna u Slavkova nebo Kdo má písničku pro štěstí. Tak se vyvíjel až do dnešní podoby. Neustrnul v nějaké vývojové fázi. Ale není to hledání toho správného směru ve stylu „teď musím přinést něco nového.“ Přichází to vždy zcela přirozeně s dobou.

Vytváříte tedy reflexi doby?

Ano, dá se to tak říci. I pásmo O slunovratu byla reflexe doby. Byla to devadesátá léta. Ztrácení hodnot, zmatení. Člověk nevěděl, kam se uklonit, jestli stát vpravo, nebo vlevo. Vytratil se řád v lidském životě, který jsme chtěli tímto pořadem navrátit.

A co nám přináší dnešní doba, rok 2010?

To je složité. Je toho příliš mnoho, čím je člověk obklopen. Měli bychom se zastavit, zamyslet se nad věcmi zcela obyčejnými a vtisknout jim, a tím i sobě, trochu posvátnou náladu a atmosféru.

Takže kromě folkloru se inspirujete také dobou. Co všechno pro vás může být inspirací?

Dnešní rozhovor s vámi. Tamten obraz na zdi, rozhovor s mou známou, návštěva této kavárny. Všechno.

Vy si tedy vůbec nemusíte hledat inspiraci, ona je všude.

To zase ne. Je pravda, že inspirace chodí kolem nás. Je to neviditelná víla. Někdy na člověka sedne, on ji uchopí a nepustí. Jindy si jí zase vůbec nevšimne. To bývá častěji, protože jsme uspěchaní. Možná lítá kolem mě a já ji nevidím, protože mám úplně jiné starosti a také musím zrovna rozmlouvat s vámi. Občas přichází nápad naráz, bezděčně. Je dobré si jej ihned zapsat, jelikož zapomínáme všichni a často. A možná zase dlouho nepřijde. Nebo už nepřijde vůbec.

Co kromě inspirace ke své práci ještě potřebujete?

Nezbytné je studium odborné a populárně naučné literatury. Musím mít alespoň částečně přehled o současném kulturním dění, navštěvuji koncerty a divadelní představení. Velkou inspirací je pro mě i choreografická či pohybová spolupráce na divadelních představeních, společné tvůrčí debaty s režiséry, výtvarníky, hudebními skladateli. Vždy se přede mnou otvírají nové cesty a možnosti, kudy se dá jít. Jen si člověk musí správně vybrat.

Co je na lidovém umění tak krásného, že se jím inspirovali nejen Pavlica s Košíkovou, ale i třeba Janáček a jiní?

Protože je tu od prvopočátku. Vždycky v sobě neslo filozofii bytí a nebytí člověka, reflexi určité doby. A hlavně proto, že je pravdivé. Nehraje si na nic, je přirozené a v tom je jeho síla. Opravdu, máme kolem sebe tolik stylů a žánrů, proč saháme zrovna po lidovém textu? Asi proto, že je v něm skrytá moudrost mnoha generací, které do něj uložily jen to podstatné. Síto času nám uchovalo jen to nejlepší, balast se v něm zachytil. A ti tvůrci byli jó nějací machři, skladatelé, básníci! Akorát zůstali neznámí. A nelhali. Promítli do písní svůj život, jehož principy se nemění. I dnes je o zrození, lásce, naději, víře, radosti, žalu, smrti. Jsou to věčná témata, která lidový umělec vystihl co nejupřímněji a nejpravdivěji.

V čem je na druhou stranu lidové umění tak nedokonalé, že nezůstáváte pouze u něj?

Pro mě je důležité zachytit ve svém díle i problémy dnešní doby. Tím umění získává další životní rozměr. Je to vlastně princip tlumočení. Tlumočím principy lidové kultury, které jsou zakódovány v symbolech a znacích. Pokud jimi chci oslovit dnešního moderního člověka, musím znát dva jazyky: jazyk mých předků, dávných symbolů a rituálů, a jazyk současný, což je i moderní poezie, divadlo, hudba, pohybové výrazové prostředky.

Tanečníky za jejich chyby netrestám

V rozhovoru pro rádio Proglas jste před několika lety uvedla, že na projektech Hradišťanu pracujete společně s Jiřím Pavlicou. Jak vypadá takové společné hledání, dokážete najít jednotnou řeč?

Určitě. Oba jsme ze Starého Města, takže k sobě nemáme daleko, jen přes potok (smích). Samozřejmě se ovlivňujeme. Není to tak, že by Jura napsal dvě hodiny hudby a já si pouštěla track po tracku a vytvářela choreografii. Výsledek vzniká postupně. Vybereme texty, on navrhne hudbu, já zase jisté taneční a scénické řešení a s tímto fragmentem jdeme na zkoušku. Potom hledáme další možnosti, motivy rozvádíme podle potřeby a nápadů, až vznikne finální choreografie.

Co když se neshodnete?

Tak se rozejdeme, rozmyslíme si to a jeden z nás ustoupí. Obvykle nevolíme cestu kompromisu, ale tu, která je správná. Nejsme ješitní.

Jak se stavíte k negativní kritice?

Kritika je tu od toho, aby se člověk pozastavil a zamyslel. Ale moc dlouho nad ní nepřemýšlím. Musím jít a dělat dál. Třeba pořad O slunovratu před deseti lety také všichni nebrali, a doba ukázala, že to byl projekt, který diváky oslovuje. Existují samozřejmě rozdílné pohledy na to, co by folklor měl a neměl přinést, a to je dobře. Je to důkaz toho, že lidé o umění přemýšlejí a hledají různé cesty.

Byla jste někdy naštvaná na tanečníky kvůli špatnému výkonu?

Někdy. Ale není to časté. Pokaždé nemůžou být hody. Občas se na nich projeví únava, ale snaží se vždy. Naše choreografie totiž nejsou založeny pouze na formálním sdělení. Tanečníci musí vyjádřit hodně svých emocí a prožitků, promítnout do tance střídání nálad. A to je náročné.

Takže jim na zkouškách za trest nenapaříte kliky navíc.

Ne. Věřím, že každý ví, kde udělal chybu. A třeba si ty kliky udělá doma sám.

Kolik vystoupení ročně s Hradišťanem zvládnete?

Nemám to spočítané. S muzikou Hradišťanu odtančíme asi patnáct koncertů do roka, pak máme ještě pár vystoupení s filharmonií a jinými hudebními tělesy.

Taneční složku Hradišťanu tvoří spíše amatéři, že?

Jsme amatérský soubor, ve kterém tančí studenti gymnázia, medicíny, ekonomiky, strojaři, podnikatel… Ale také čtyři absolventi taneční konzervatoře, nyní studenti JAMU a VŠMU, a jeden člen dokonce studuje tanec v německém Essenu.

Je těžší pracovat s amatéry než s hotovými tanečníky?

Pracuji se všemi dohromady a přistupuji k nim stejně. Samozřejmě, že u konzervatoristů je jejich pohybový potenciál větší, ale není to pravidlem. V celkovém dojmu vše funguje dohromady a v choreografii má každý své nezastupitelné místo. Tanečník vedle tanečníka jsou individuality, kterým se snažím tvořit jejich pozice „na tělo“. Jeden je zadumanější, druhý komičtější, tamten zas umí výš skákat, z čehož můžu těžit. A když už se bavíme o lidovém umění, tak jeho dvěma základními principy jsou individualita a improvizace. Neexistují kopie, každý fragment je originálem. Netvrdím však , že posílám tanečníky na jeviště s tím, aby v rámci lidového umění improvizovali. Improvizace a individualita se u nás uplatňují ve fázi tvůrčího procesu, na jevišti se ale předvádí hotová věc.

Staré Město? Tady vznikaly dějiny!

Jako taneční pedagog a vedoucí potřebujete hodně vitality. Kde ji čerpáte?

Říkají o mně, že vitality mám hodně. Někdy ale uvadám, přijdu na zkoušku a mám pocit, že nevydržím. Nakonec přece jen ožiji. Zřejmě na zkouškách funguje nějaké vzájemné předávání energie s tanečníky. Když chtějí pracovat a k nácviku zaujímají vstřícný přístup, tak mě to nastartuje. Tvůrčí proces je pro mě motorem. Zaplať pánbů za to.

Obě dvě vaše dcery se věnují studiu tance, nabádala jste je k tomu?

Vůbec. Obě ke mně chodily do baletu, chodily i do Hradišťánku. Rozhodly se tak samy. Starší Hanku jsem dokonce přemlouvala, aby nechodila na konzervatoř a vystudovala raději gympl. Stejně pak šla studovat taneční vědu a choreografii. Jitka nic jiného než konzervatoř ani dělat nechtěla. Dnes studuje tanec na VŠMU. Jestli je to dobře, ukáže až čas.

Vyhovuje vám prostředí menšího Hradiště? Neláká vás třeba větší Brno?

V Brně jsem tři dny v týdnu a vždycky se ráda vracím domů. Nedovedu si představit, že bych tam žila. Nevím, jestli jsem takový patriot, ale připadá mi, že náš kraj má úžasné kouzlo a historický i umělecký potenciál. A to je velký vklad a také inspirace.

Co tím kouzlem a potenciálem myslíte?

Vezměte si už jen samotné Staré Město. Vždyť tady vznikaly dějiny. Zde před dávnými časy vládl kníže Rastislav a Svatopluk, tudy procházela vzdělanost v podobě osobností svatého Cyrila a Metoděje. Tu staří Slované prováděli své rituály, vítali slunce, prosili o úrodu a děkovali za ni. A to je prazáklad toho, čemu říkáme folklor – staré slovanské rituály předkřesťanské doby. Tady se to vše odehrávalo! Ve Starém Městě stírám stopy svých předků, jsem v centru všeho.


VIZITKA

Ladislava Košíková se narodila 28. 1. 1957 v Uherském Hradišti, bydlí ve Starém Městě. Je absolventkou Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Divadelní fakulty JAMU v Brně, obor taneční umění.

V současné době vyučuje lidový tanec na JAMU v Brně, taneční výchovu na Pěveckém oddělení Státní konzervatoře Brno, gestiku a pohyb na Fakultě multimediálních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a Taneční obor na ZUŠ Uherské Hradiště.

V roce 1992 se stala choreografkou a následně i uměleckou vedoucí taneční složky souboru Hradišťan.

Autor: Michael Lapčík

9.7.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Oční lékařka Magdaléna Dospělová.

O nemoci očí s doktorkou Dospělovou ON-LINE

Odborný pořad Vesnický folklor?! o záludnostech lidové kultury v obcích na Slovácku.
32

Vesnický folklor byl vložený do rukou vědeckého týmu

Herec Pavel Majkus: Step, to je radost a nabíječka

ROZHOVOR / Herec Slováckého divadla v Uherském Hradišti Pavel Majkus patří k osvědčeným a známým tvářím souboru. Na uherskohradišťských prknech ztvárnil bezpočet rolí, v poslední době exceluje například jako logoped Lionel Logue ve hře Králova řeč, diváci jej mohou vidět i v nové pohádce režisérky Zoji Mikotové Špalíček veršů a pohádek.

AKTUALIZOVÁNO

Londýn? Lidé se bojí voleb, říká bývalá redaktorka Deníku

Další teroristický čin v Evropě, v anglickém Manchesteru, si vyžádal 22 obětí a další šedesátku zraněných. K útoku došlo v pondělí v noci, po koncertu zpěvačky Ariany Grande. Šlo o druhý útok v západní Evropě při nebo po kulturní akci během dvou let, v listopadu 2015 teroristé stříleli do publika při koncertu v pařížském klubu Bataclan.

ON-LINE o Holešovské Regatě s Michalem Žáčkem

Jak vypadá finále příprav na již tradiční Holešovskou Regatu? Jak bylo těžké získat například kapelu Olympic? Kde bude možné stanovat a jaká se chystají dopravní omezení? Nejen na to jste se mohli ptát Michala Žáčka, majitele pořádající Agentury Velryba. Odpovídal vám ve středu 24. května od 14 hodin.

Školačku v Traplicích měl lákat muž do světlého auta

Lákání malé holčičky do auta řeší od pondělí hradišťská policie. Událost se měla stát v pátek před Základní školou Traplice. Na tamní zastávce směrem na Jankovice a Košíky zastavil v pátek kolem 14. hodiny bílý nebo stříbrný osobní automobil značky Škoda a řidič údajně nabízel dětem z třetí a čtvrté třídy nastoupení do vozidla.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies