Točil jsem další díl televizního seriálu. Podle scénáře jsem měl brutálně ubodat paní s nákupními taškami. Ze štábu mi jen oznámili, že našli nějakou hodnou paní z komparsu. Modlil jsem se, abych ji nevyděsil. Přišel jsem se jí představit a řekl jsem: „Já jsem ten, kdo vás za chvíli zabije.“ Otočila se a vykřikla: „Vy? To já zabiju vás!“ Byla to učitelka juda.

Potkal jsem ráno při cestě do divadla kolegu Honzu Horáka s přítelkyní. Protože to bylo kousek od tržiště, pozdravil jsem je slovy: „Na mrkev, na mrkev?“ Slečna se nestačila divit. „Na vlak, na vlak,“ odpověděla vyděšeně. Doufám, že se ještě někdy vrátí.

Koupil jsem si novou košili a boty, počasí bylo krásně jarní a vyrazil jsem do ulic. Byl jsem přesvědčený, jak mi to sluší a sebevědomí mělo zelenou. Jen do chvíle, kdy jsem potkal kamarádku Vendulku. Prohlédla si mě a prohodila: „To se může? Chodit v takových kostýmech na ulici?“ zalhal jsem, že máme v divadle pauzu a odskočil jsem si na salám.

Cestovali jsme s Irenkou Vackovou z natáčení, ale nějak jsme neměli šťastný den. Začalo to tím, že jsme nastoupili do špatného vlaku, pak jsme si spletli nástupiště a další spoj nám ujel. Ulevilo se nám až v Přerově, kdy jsme seděli ve vagónu a věděli, že už se nemůže nic stát. Mohlo. Když se souprava asi půl hodiny nechtěla rozjet, zjistili jsme, že nás odpojili. Šťastnou cestu!

Josef Kubáník