Skončily nám Vánoce. Byly hezké. Dostal jsem panenku s hřebínkem. Sice mě to překvapilo, ale aby nebyl Ježíšek smutný, asi půl hodiny jsem si s ní hezky nahlas hrál. Až pak se zjistilo, že nepatří mně, ale byla zabalená v papíře, kde jsem měl loni knížku a moje jméno se nějakým omylem dostalo nahoru.

Celý Štědrý den jsem pobíhal v barevném ne příliš svátečním svetru. Sedmiletá Natálka, která se už nemohla dočkat Ježíška, si mě nejdřív prohlížela, mlčela, ale pak nevydržela a smutně prohodila: „Tak a děti mají po Vánocích. Jak Jožku v tom svetru uvidí Ježíšek, tak ho jebne.“ Raději jsem se převlékl.

Tak se nám na Štědrý večer zbláznil operátor. Stejné zprávy jsem dostával několikrát. Bylo to komické. Mám vyzvánění podobné zvukům cvrčka, a když mi začaly sms přicházet najednou po desítkách, připadal jsem si jako na dovolené v Řecku, kde bez ustání řvaly cikády.

Potkal jsem na Štěpána, když jsem šel do divadla, kamaráda, vesele na mě mával. Bylo mi to divné, protože obyvkle se jen zběžně pozdravíme, ale aby si neřekl, že jsem neslušný, zamával jsem mu taky. Pokračoval. Začal u toho skákat. Skákal jsem tedy taky. Přidal dřepy, tak já též. Pak se ke mně šťastně rozběhl. Byl jsem v rozpacích, ale otevřel jsem náruč. Minul mě. Až pak jsem pochopil. Celou dobu se tak láskyplně zdravil s přítelkyní, která stála za mnou.