Kdy jízdenky proštipovali toliko muži, kdy jen silné pohlaví starostovalo, kdy vidět na ulici ženu ve vojenské uniformě bylo málem na vyhlášení mobilizace či poplachu, kdy jen muži hráli kopanou a jeden s píšťalkou běhal v černém po zeleném trávníku, dnes už i umělém (Jarda, můj známý, by řekl trávníku třetí generace).
Ženy se holt zrovnoprávnily a stále zrovnoprávňují. Feministky a různá genderová hnutí mají stále co dělat. Třeba ve Švédsku, Německu i v Nizozemí už na přechodech pro chodce (samozřejmě i pro chodkyně) „úřadují“ na semaforech dívenky, takže naše feministky mají o čem přemýšlet.

A že se to myslí s pokračující emancipací vážně, o tom není pochyb. Zkuste feministické redaktorce či lingvistce říct, že olympiáda je největším svátkem sportovců. Hned se vás zeptá: A sportovkyň snad ne? Když si taková feministka přečte titulek POSLANCI SCHVÁLILI DVA ZÁKONY, hne jí to žlučí. Chybí jí tam poslankyně. Ty přece také schvalovaly…

Milé feministky, vězte, že my nefeministé nejsme antifeministé, vězte, že slova sportovci, poslanci, zaměstnanci, učitelé, žáci a další mohou označovat (a často označují) osoby obojího pohlaví, tedy i toho vašeho, něžného. Jak bychom vás mohli pominout… Jen se proboha vyhněte mluvnické „nerovnoprávnosti“ při odstraňování „genderových jazykových stereotypů“.

Dost na tom, že si radikálky berou na paškál příjmení zakončená příponou –ová. Prý vyjadřuje vlastnictví ženy mužem. Svatá prostoto! Oč je na tom nějaká Nováková hůř než Nová? To si raději přizpůsobte ono biblické blahoslavení chudí duchem na blahoslavené chudé duchem…

Miloš Vsetínský

Přečtěte si také:

Snoubenec Ženatý, nevěsta Mrtvá aneb Jméno jsme si nevybrali