Horolezce ze Slovácka pohřbila krutá Annapurna

Tento rodák zpod Javořiny, Dolněmčan s cestovatelskou touhou v srdci, by se letos dožil 55 let. V pondělí před deseti lety však zahynul v Himálajích. Paradoxem je to, že o svůj život přišel právě na úpatí Annapurny, hory, kterou jako jedinou z osmitisícovek zcela pokořil deset let předtím.

„Člověk vystupuje na vrcholy, aby viděl více do dálek i do hloubky, protože jenom rozhled a poznání mu umožňují více se přiblížit sám sobě.“ Toto rčení se stalo horolezci z Moravy mottem provázejícím jej nejen v mrazu při výpravách na majestátné vrcholy a na cestách nevyzpytatelnou džunglí, ale také při pobytu v jeho milovaných Vysokých Tatrách či zastávkách na rodném Slovácku.

„Jindru horská turistika lákala už od dětství. S nivnickým učitelem Jiřím Stojanem prochodil ve školských letech celé Bílé Karpaty i Chřiby. S opravdovým horolezectvím však začínal až v horolezeckém oddílu ve Starém Městě,“ vzpomíná Martišův nejstarší bratr Antonín. Jižní Morava však Jindrovi nemohla nabídnout štíty velehor, po jejichž zdolávání prahl ze všeho nejvíc. Ze Slovácka, základního tábora své životní pouti, proto míří do Vysokých Tater – někdejší Mekky československých horolezců. Tam se usazuje v horolezeckém oddílu a své sny se mu postupně daří proměňovat ve skutečnost. Ve svých 24 letech se v roce 1976 účastní expedice do francouzských Alp a na Kavkaz a o dva roky později už je členem československé výpravy do Himálaje. Zahajuje tak sérii, o které se mu možná ani nesnilo.

„Je potřeba ocenit zejména to, čeho Jindra v horolezectví dosáhl jako Moravák. Víte, ono nebylo vůbec snadné stát se ve skupině Slováků jedním z těch, kteří jsou vyvolení pokusit se o dobytí jakéhokoliv himálajského vrcholu. Než mohl být Jindra ve skupince finálních lezců, musel jako šerpa odedřít několik expedicí. Nic nedostal zadarmo. Minimálně šest výprav do Himálají absolvoval jako součást podpůrného týmu, který skupince těch finálních připravoval cestu, stavěl tábory, dopravoval materiál. Až když ukázal, že je dobrý, dostal příležitost a tu už nepustil. Od roku 1986 byl součástí většiny nejdůležitějších československých a později slovenských výprav do nejvyššího pohoří světa,“ vzpomíná jeho přítel a kamarád z Uherského Ostrohu Antonín Joch.

V dalších jedenácti letech je Martiš členem expedic na osmitisícovky Lhotce Šar, Dhaulágiri i na nejvyšší horu světa Mount Everest, jíž tamní domorodci neřeknou jinak než Čumulungma. Tři sta metrů pod vrcholem však musí výstup vzdát, neboť jeho dobytí je v té chvíli až příliš nebezpečné. „Byl člověkem se silně vyvinutým pocitem zodpovědnosti. Při výstupech zásadně neriskoval. Několikrát byl těsně pod vrcholem, ale poslední stovky metrů prostě odmítl jít, pokud si nebyl jistý, že to je bezpečné,“ poznamenává Joch. Zadostiučiněním se Martišovi dostává až v roce 1987, kdy prvovýstupem, kterého si ve své knize všímá i světový horolezecký guru Rainhold Messner, zdolává spolu s Josefem Nežerkou Annapurnu (8091 m).

„Hřeben je hrozně dlouhý. Za každou vyvýšeninou se objevuje další. Jsme už úplně otupělí a bez dechu, když náhle vzhlédnu. Ve chvíli, kdy zase popadnu dech, vidím, že se cesta svažuje dolů. Podívám se dozadu a je to stejné. Jsme na vrcholu!“ Tak podle záznamu v Messnerově knize zvládli Jindřich Martiš a Josef Nežerka obtížnou cestu na velehoru, když zkombinovali dvě staré trasy do nového prvovýstupu. Na Annapurnu se Martiš vypravil ještě jednou. Bylo to na jaře jemu osudného roku 1997. Po několika týdnech neúspěšného dobývání však musela expedice odcestovat s nepořízenou. Aby si horolezec ze Slovácka spravil svou omrznutou chuť, vydává se v létě téhož roku za zcela jiným dobrodružstvím. S fotografem Ladislavem Gulikem cestuje do zakázané zóny pralesů v okolí řeky Mamberama na Nové Guineji. Tam spolu hledají stopy po lidožroutských kmenech. V horku a vlhku absolvují bezmála tisícikilometrovou pouť pralesem a následně plavbu po nebezpečné řece. „Riziko a nebezpečí smrti si uvědomoval. Říkával ale, že mu na silnici, za volantem auta hrozí větší nebezpečí než na horách,“ poznamenává horolezcův bratr Antonín.

Na podzim téhož roku Jindřich Martiš odlétá do Himálaje, kde má za úkol jako vedoucí trekingové skupiny mimo jiné ukázat skupince turistů Annapurnu. Za několik dnů se jeho manželka, dcera Petra, syn Marek i jeho blízcí z tisku dozvídají zprávu o jeho smrti. Zemřel na trekingovém okruhu nad sedlem Thorung La u himálajské hory Annapurna ve výšce 5413 m. Při fotografování se s ním náhle utrhl svah a lavina z ledu a skalního masívu jej srazila dolů. Ačkoliv jeho tělo objevili až na jaře dalšího roku, bylo jasné, že spočine v Himálaji. „Říkával, že tak jako námořníci chtějí být pohřbeni v moři, pokud by se jemu něco stalo, chce zůstat pohřbený v horách,“ dodává na závěr jeho bratr Antonín.