Gymnazistka Sabina: Po návratu z Martiniku jsem tolerantnější

Po jedenáctidílném seriálu pravidelných týdenních reportů na stránkách Slováckého deníku, kde čtenářům barvitě popsala exotický kousek světa, kam se většina z nás nejspíš nepodívá, jsem si nebyl jistý, na co se jí budu ptát. „Všechny své zážitky jsem vám napsala, nebude tento rozhovor zbytečný," ptala se mě při vstupu do redakce minulý týden, tato křehká, krásně do bronzova opálená dívka. A musím přiznat, že svého zhruba hodinové setkání s ní nelituji. Dozvěděl jsem se totiž další řadu zajímavých postřehů nejen o Martiniku, ale také o ní, o našem školství nebo třeba o tom, v čem se liší naše a kreolská kuchyně. Koneckonců, přečtěte si o nich…

Týden před Velikonocemi jste se vrátila z tříměsíčního studijního pobytu v Karibiku. Jaká byla cesta zpět, a jak dlouho trvala aklimatizace doma na Slovácku?

Trvala příšerně dlouho a byla únavná, ale bylo o čem přemýšlet, protože za ty uplynulé tři měsíce se toho opravdu hodně přihodilo. Na cestě z Ford-de-France do Paříže jsme v letadle strávili kolem devíti hodin. Dalším letadlem jsme se pak během další hodiny přesunuli z Paříže do Prahy.

Jak dlouho po návratu trvala vaše aklimatizace?

Ta dosud neskončila (úsměv). Nejsnazší pro mě bylo překonat časový posun, na ten už jsem si docela zvykla, ale nezvykla jsem si na zdejší počasí, je mi pořád příšerná zima. To víte, když přiletíte z pětatřiceti ve stínu a připočítáte k tomu tamní vysokou vlhkost, pochopíte, proč je z té změny člověk takový zvláčnělý a do ničeho se mu vůbec nechce. Paradoxně ale také, mi dělalo problém adaptovat se na češtinu, přestože jsem tam byla v přímém kontaktu se čtyřmi svými českými spolužáky. Hned po návratu domů jsem měla problém mluvit plynule česky a připadala jsem si jako malé dítě…

Ten problém jste měla jen ve škole?

Ne, ne, i doma. Naštěstí ale už je tento problém naprosto v pořádku. (smích).

Jak to bylo při srovnání předmětů ve škole na Martiniku a na gymnázium v Uherském Hradišti, co se týká náplně?

S dívkou, která přijela k nám na výměnu a já u ní teď bydlela, jsem polovinu pobytu na Martiniku chodila do třídy a studovala její předměty, což znamená, že to nebylo nejjednodušší. Matika, fyzika, chemie ve francouzštině, to mi dalo zabrat.

U kterého předmětu byla ta transformace po vašem návratu domů nejobtížnější?

U matematiky. Přijde mi, že české školství je na tom mnohem lépe než to jejich. Jsme větší pedanti a výuka je u nás složitější. Tam jsem chodila do matematiky se čtvrťáky, a brali jsme tam věci, které jsem u nás doma vůbec neprobírala. Ve druhé části pobytu jsem si mohla vybrat předměty libovolně, a tam jsem si vybrala ty s literárním zaměřením, abych se naučila jejich jazyku co nejvíce.

Takže vás baví spíše jazyky?

Ano. Francouzštinu miluju a udělala bych pro ni cokoliv.

Můžete odhadnout, k jak velkému prohloubení znalostí francouzštiny u vás za ty tři měsíce došlo?

K obrovskému. A nedošlo pouze k obohacení v oblasti slovní zásoby, ale také v porozumění. Tady u nás na Slovácku jsou sice naše profesorky skvělé, ale k dokonalému francouzštinovému porozumění, lze dojít jen ve frankofonních zemích. Je to něco, jako když slyšíme Poláka, rozumíme mu, ale kdyby chtěl po nás, abychom na něj promluvili, tak to nám asi příliš nepůjde. Francouzsky jsem se tam naučila opravdu hodně.

Jak byste charakterizovala disciplínu při tamním vyučování, vypadá to při něm ve třídách stejně, jako na amerických školách, tedy velká volná zábava?

Zažila jsem asi dva učitele, kteří měli před žáky respekt, o většině ostatních se to ale říct nedá. Nešlo sice doslova o volnou zábavu v hodinách, ale kromě prvních lavic v podstatě nedával pozor skoro nikdo. Kantorka si to ale přesto odvykládala a měla splněno a na hodinu příští den třeba nahlásila, že se z probrané látky bude psát test. Tam mi přišlo, že ve výuce panuje tak trochu chaos. Naše školství má systém rozhodně lepší a propracovanější.

V čem byl tedy pro vás pobyt přínosem v souvislosti s vaším všeobecným přehledem, v čem vám byl prospěšný pro středoškolské studium, a co vám dal z pohledu toho nejdůležitějšího, životních zkušeností…

Já jsem si třeba představovala, že všichni na světě mají ten život stejný. Nemyslím tedy po materiální stránce… Spíš z pohledu vnímání, kdy tam ten život lidé berou úplně jinak, tak nějak lehčeji. Vím, že to bude hlavně tou jejich náturou a národní povahou.

Co se týče školy, byla mi jednoznačně největším přínosem francouzština, dokonce natolik, že pokud by se to povedlo, strašně ráda bych studovala v zahraničí.

A v případě životních zkušeností zjišťuji, že se nebojím navazovat nové kontakty s lidmi. Pobyt tam mě prostě jaksi víc připravil do života. Mám pocit, že jsem tolerantnější. Tam jsem poznala tolik různých lidí, a když vidím, jak oni ten život vedou, tak musím přiznat, že z každého si lze vzít to dobré, z každého se lze přiučit a ponaučit. Mnohokrát jde o tak nepatrné maličkosti, až by se mohly zdát zanedbatelné, ale když se jich nakupí mnoho, udělá to s vámi obrovský krok. Mám pocit, že jsem dnes kousek něčeho jiného, lepšího…Mám daleko větší touhu po poznání než dřív.

Dalo by se srovnat, jak jste na tento exotický ostrov nahlížela při svém prvním kontaktu v lednu, a jaký jste z něj měla pocit v dubnu, na konci svého pobytu?

Na začátku mi některé jejich zvyky přišly takové zvláštní, bláznivé až bizarní a nesmyslné. Na konci pobytu jsem si je ale většinou osvojila. Jako například před odletem na Martinik jsem doma nikdy nepila obyčejnou vodu, spíš sladké sirupy. Tam však měli jenom mátový, nad nímž jsem ohrnula nos, a byla tak nucen pít jejich obyčejnou vodu z vodovodu. Nakonec jsem si na ni navykla, že v její konzumaci pokračuji i tady doma. Ostrov samotný mi z počátku připadal naprosto cizí. Jakmile jsem tam ale poznávala čím dál víc lidí, tím se mi stával bližším.

Nejdůležitější součástí bytu vašich hostitelů byl balkon, k čemu všemu sloužil a jak jste se na něm cítila?

Tvořil polovinu našeho bytu a já se na něm cítila jako na obrovské terase.

Popište, co všechno na tom balkóně měli?

Boudy dvou malých psů, pracovní stůl sestry Viktorie, jídelní stůl, Viktoriinu skříň na věci, ledničku a kuchyňskou linku. Terasy byly sice na Martiniku zcela běžné, ale balkon s takovýmto využitím, to byla opravdu rarita. Tam se snídalo, obědvalo, večeřelo, učilo a hráli karty.

Na jaké jídlo jste si tam zvykla ze všeho nejvíc?

U nás jsou jídla tučná, takže si dáte málo a jste nasyceni, zatímco tam jsou jídla bohatá na zeleninu, a proto můžete jíst často, ale přesto je vám pořád dobře. Nejvíc jsem si zvykla na tamní ovoce. To mi tady moc chybí. Dokonce jsem si přivezla semínka corossolu a carambolů, pokusím se z nich něco vypěstovat, pokud se mi zadaří. Jinak tam je hodně vyhlášená kreolská kuchyně, která se vyznačuje kořením, kterému se říká colombo, a hodně používají kuskus a skořici.

Které naše pochutiny vám nejvíc scházely?

Moc jsem se těšila na svíčkovou s knedlíky a rohlíky. Pečivo tam sice měli, ale chleba říkali bagetě a rohlíky to byly ve skutečnosti malé bagety. Prostě to tam byla samá bageta nebo toustový chléb.

A co tamní móda?

Je úplně jiná, než ta naše. Tam je všechno podstatně barevnější a pestřejší. Nezapřou v sobě kapku amerického charakteru. Ať vypadají jakkoliv, nebojí se vzít si na sebe cokoliv.

Jakou muziku tam mládež poslouchá…

Kreolskou. Je to takové strašně zvláštní, nabušené regge.

Spekulovali jsme o míře bezpečnosti na Martiniku. Setkala jste se tam s nějakým druhem násilí, měla jste tam někdy pocit strachu?

Nevím jak odpovědět… Po večerech jsme do města nechodili. Byli jsme jen jednou s celou rodinou na karnevalu, a při něm se žádný problém nevyskytl.

Přiznejte se Sabino, kvůli čemu byste se na Martinik chtěla zajet podívat ještě někdy v budoucnu?

(Přemýšlí, a pak spustí) Kvůli exotice, plážím, ovoci, živému karnevalu a kvůli francouzštině, bych se tam přece jenom vrátila. Výhodou je, že spousta mých nových přátel jede studovat do Evropy, takže to nebylo sbohem.