Film Nickyho rodina zhlédl zcela zaplněný Máj

Poté, co hosté ochutnají skývu chleba, zamíří do tepla radnice, kde je na prostřené tabuli čeká několik druhů chlebíčků, vlčnovské vdolečky, slovácká slivovice a košer víno. Po obligátním předání darů usedají zpět do limuzín a jejich konvoj se za policejního doprovodu vydává k místní židovské modlitebně. Do spoře vybaveného objektu, jemuž uvnitř dominují mramorové desky se jmény Židů zavražděných v průběhu II. světové války, vstupuje velvyslanec s nezbytnou jarmulkou na hlavě. Vskutku pietně působí potemnělý prostor, jenž osvětlují pouhé tři desítky kahánků a sedm vysokých svící. Po položení kytic se slova ujímá velvyslanec. „Jak si vůbec představit, že v civilizované zemi ve 20. století byli lidé, kteří tady měli kořeny po staletí, vytrženi a posláni na smrt za bílého dne před zraky okolních obyvatel a celého světa? Dnes tady stojíme a činíme tak nejenom na uctění památky obětí, ale vyslovujeme také závazek dělat vše pro to, aby se něco podobného nikdy nemohlo opakovat,“ vznáší Levy do ticha svůj apel. Po několika minutách se směsice hostů a jejich bodyguardů, doplněná radniční suitou, ubírá ke koloně přistavených automobilů, které vzápětí startují ke kinu Máj. Tam se má totiž uskutečnit nejzajímavější dějství večera komponovaný pořad Vzpomínka na holocaust.

Němcovou i Levyho vítá mezi dveřmi kina ředitel Domu kultury Jaroslav Mikulík a vzápětí také kinosál našlapaný lidmi. I oni se přišli podívat na místní premiéru dokumentárního filmu Nickyho rodina slovenského režiséra Mateje Mináče, líčícího osudy 669 židovských dětí, které před začátkem II. světové války zachránil před spáry Hitlerovy likvidační mašinérie Angličan Nicholas Winton. „Poprvé jsem viděla tento film před rokem a slovy jednoho studenta mi udělal díru do hlavy a je potřeba s tím něco dělat. Je pravda, že musíme připomínat, co se stalo, a nesmíme zapomenout, ale vždycky takovému konstatování něco chybí. Něco, co musíme udělat my sami. Proto jsme se spolu s režisérem Mináčem rozhodli vymyslet projekt, do kterého se snažím zapojit co nejvíce škol a pro tuto myšlenku získat co nejvíce studentů, aby sami pátrali po lidech, o kterých vědí, že kdysi žili v jejich bydlišti,“ říká Němcová před zahájením promítání filmu. Pak světla zhasnou a přítomní jsou vtaženi do dojemného děje, který svou mimořádnou působivostí nenechá většinu očí diváků suchých. Ti pak po 96 minutách odměňují bouřlivým potleskem nejen tvůrce snímku, ale hlavně příběh samotný.

V následné besedě se pak představí jeden z těch, o nichž film vypráví, 83letý Asaf Auerbach. „Chci říct jen to, že je veliká náhoda, že jsem dnes tady a že vůbec žiji. Celý řetězec mých náhod začal tím, že jsem měl rodiče, kteří byli ochotni mě poslat do ciziny, že tu byl jistý muž jménem Nicholas Winton, který se toho celého ujal, a náhoda byla také to, že se našel dostatek lidí, kteří se dokázali o nás 669 dětí postarat,“ přiznává dojatý Auerbach.

Je devět pryč a lidé se pomalu šourají z kinosálu. Než však vykročí do mrazivé noci plné hvězd, míjejí výstavku studentů místního gymnázia. Té dominují výtvarné práce, fotografie z Osvětimi i úryvky z deníku jednoho z židovských obyvatel Šumic Vladimíra Bachůrka, který přežil Osvětim i Buchenwald. I já odcházím plný emocí. Odcházím však také s vědomím, že v dnešní době není vůbec ojedinělým postojem zpochybňování holocaustu. A ve chvíli, kdy se ani v současnosti někteří nerozpakují označovat za viníky kdečeho opět a zase Židy, je více než zjevné, jak je nutné o genocidách, jejich vinících a obětech neustále hovořit. Při pohledu do minulosti je navíc zřejmé, nakolik je lidstvo nepoučitelné, neboť se jeho historie podezřele často opakuje.

Nejhorší byl poválečný návrat do vlasti, přiznal zachráněný

Dnes 83letý Asaf Auerbach je jedním z dětí zachráněných před nacistickou likvidací sirem Wintonem. V brodském kině Máj přiznal, že svůj odjezd do Anglie, kdy mu bylo jedenáct let, nevnímal nijak dramaticky. „Jako děti jsme s bráchou jezdili na tábor na Sázavu. Brali jsem to tak, že namísto na Sázavu jedeme do Anglie, že to bude takové dobrodružství a že rodiče budou do dvou měsíců emigrovat také, že je to na dobré cestě. Měli dostat vízum do Ekvádoru a my jsme pak za nimi měli přijet, takže o nic nešlo. Mnohem horší to bylo, když jsme se vrátili, protože celých těch šest let jsme nemysleli na nic jiného, než že se po válce vrátíme domů k rodičům. Vůbec mě nenapadlo, že by nepřežili nebo že bych měl v Anglii zůstat. Nakonec bylo všechno jinak. Měl jsem štěstí, že jsem v Čechách našel tři tety a babičku a ty mě přijaly s otevřenou náručí a postaraly se o mě. Někteří navrátilci mi ale vyprávěli, jak si je příbuzní přehazovali jako horký brambor, jiní doma nenašli už vůbec nikoho a skončili někde v sirotčinci,“ vzpomíná Auerbach.