VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Expedice Chřiby2: V lesích kolem Velké Ostré žili herkulesi

POVĚST - (FOTOGALERIE) Sedmdesátá léta 18. století byla zlá, velmi zlá. Lid byl sužován přírodními pohromami a zlými nemocemi. Neustálé deště způsobily katastrofální neúrodu a co se urodilo, bylo vyváženo ven ze země. Chléb se dělal z otrub, ale i těch bylo čím dál méně, tak se mlely sušené žaludy a kaštany na mouku, vařila se tráva a kůra ze stromů, ba i na chrousty došlo, kteří se sušili a rozemílali.

29.8.2008 1
SDÍLEJ:
Fotogalerie
6 fotografií

Logo Expedice ChřibyFoto: Ivan Křemeček

Nastal krutý hlad a k němu se roku 1771 brzy přidružila provázející metla – mor. Nebylo tedy divu, že lid, aby získal trošku čehokoliv, co se dalo jíst, uchyloval se zhusta ke krádežím. Z bídy a zoufalství vznikaly loupežné tlupy, ze kterých však neměli až tak veliký strach drobní hospodáři, ale páni na zámcích a hradech, poněvadž u nich bylo ještě co krást. Vláda a šlechta nechala tyto tlupy pronásledovat vojskem, ale nebylo to nic platné. Chřibské hory jsou veliké a hluboké a od nejstarších dob byly mnohokrát zachráncem ohroženého a pronásledovaného lidu, a tak i nyní ukryly ve svých tajemných hvozdech ty, jež pronásledovatelé stíhali.

Jestřabicím a jejich okolí vévodí vysoká kuželovitá hora – Velká Ostrá – opředená pověstmi ze starých dob Moravy. Lid k ní odpradávna vzhlížel s úctou skoro posvátnou. Vždyť tady bývalo kdysi, jak staré zkazky praví, pevné hradiště, hlídající kraj před nájezdy nepřátel z Uher i dole od Dunaje.

V blízkém Kameňáku se v popisovaných dobách těžil kámen a z něho několik poddaných koryčanské vrchnosti tlouklo štěrk. V poslední době štěrkaře ale cosi znepokojovalo. V dáli se každou chvilku mihla lesem nějaká neznámá postava a zmizela beze stopy v houštinách. Jindy se zase nezvyklé hlasy, volání, zabučení skotu, zamečení ovcí rozléhalo krajinou. Nejedna jestřabská robka utekla poděšeně z hor z hledání hub nebo z vyžínky, že prý ji hnala čarodějnice, nebo že viděla chlapa – obra, ramenatého, zarostlého. Mluvilo se ledacos, ale nikdo nedošel záhadě na kloub. Najednou i kameníci přestali chodit na Kameňák, když jednou ráno našli na štěrkovišti velké ohniště a ještě s doutnajícími uhlíky, kolem ohlodané kosti a všelijaké neřádstvo, ale lidi nikde. Vždy jako by je země pohltila. Proto se jednou odebrali na kancelář do koryčanského zámku a tam hlásili, že jsou v horách velicí chlapi, obří hromotluci, i s ženskými a dětmi, a že honí každého, kdo se jim na blízku ukáže. A mají tam prý někde i ovce, protože je z dálky, když zavane vítr, slyšet mečení a u ohniště je plno kostí. Obrů je prý moc a lom v Kameňáku si hlídají a každého zaženou. Na zámku bylo lidem řečeno, aby do lomu nechodili, že se mu už i panští myslivci vyhýbají.

Po krátkém čase si však nedala říci mládež a chtěla uplatnit svou srdnatost. Od dávných časů chodívali dospělejší chlapci pást koně na Ostrou. Byla to jejich nepsaná výsada a pastvina pod horou vydržené místo. V Jestřabicích se jim říkalo „hajduci“. Tentokrát však měli zakázáno jít s koňmi až k horám, prý jen ke dvorku, který býval na kopečku nad kaplí sv. Anny; vždyť doba je nejistá a hory plné všelijakých záhad, lupičů, snad i kouzel a čarodějnic. Dnes ten dvorek již není a na místě kaple stojí kostel.

Ale hajduci neposlechli a zašli s koňmi až pod Kameňák, rozložili se kolem ohníčku a koně nechali se pást. Pěkně se jim tu leželo a povídalo, jak jim stařeček vyprávěli o kuruckých vojnách. Pojednou se ale před nimi rozhrnulo houští a nad nimi stojí baba, veliká jak kyrysar, tělnatá, vlasy volně vlající a zahřmí: „Co tu chcete? Kdo jste? Aby vás čert sebral! Samá noha, samá ruka, samá hlava a zadky nikde. No počkejte, já jdu pro mojeho herkulesa!“ A zmizela v houští. V hajducích by se krve nedořezal. Ale přece se vzpamatovali, ale na herkulesa už nečekali. Vyskočili na koně a domů, jen se za nimi prášilo.

Co se s herkulesy stalo, nevíme. Nikdo se nedověděl, odkud přišli a kdo vlastně byli. Pravděpodobně utečenci před bídou a hladem ze svých neznámých domovů. Příčiny vzniku těchto tlup vojenské a vrchnostenské pány příliš nezajímaly a na tehdejší bídu lidu a hladomor znali většinou jen jediný lék – olovo, prach, vězení a šibenici.

Dbejme moudrosti zašlých generací
Neuplynulo moc vody v říčce Kyjovce a my se opět ocitli v koryčansko-jestřabických horách. Tato méně známá místa našich lesů nás přitahují od dob, kdy jsme začínali s původní Expedicí Chřiby v roce 2002. Tajemným vzezřením nás sem volají okolní hory, svahy plné balvanů a skalek a prastaré vykotlané buky s vystouplými propletenými kořeny.
Jestřabicko je krajem pověstných „herkulesů“, jejichž duchy, pokud chcete, cítíte v povědomí místa. Svahy Velké Ostré se podle lidového vyprávění stávaly útočišti lidí z blízkých i vzdálených krajů – nešťastných vyhnanců uchylujících se tu před zdivočelými vojáky rozprášených armád, bandami lupičů a v dobách katolické perzekuce jinověrců v 17. a 18. století. V současném relativním hmotném dostatku se snad ani nemůže nikdo z nás vcítit do osudů oněch bezprizorních ubožáků.
Procházíme-li šedohnědými poli na Koryčansku, Mouchnicku a Jestřabicku, za jejichž členitými vrcholky se každou chvíli ztrácí vzdálenější horské obzory, uvědomujeme si výjimečnost této poklidné zohýbané krajiny. Je stejně krásná v jiskrném jaře, ve vyprahlém létě, plačícím podzimu i průsvitné zimě. Nejpůsobivější pohledy k „Lenivé“ a „Ostrým“ se náhle otevírají například od jestřabických Bařin, Kozích hřbetů a Kamenného stolu. Co může být pro účastné publikum krásnějšího než klidný obraz snivé končiny se všemi jejími atributy. A co na tom, že zrovna nesvítí slunce, bolavě pálí mráz nebo déšť chladivě prochází naším promočeným tělem, když jsme se předtím vydali bez deštníku a pláštěnky za milostným dobrodružstvím na schůzku se stromy, poli a s lučinami.
Nedávno jsem zavítal do blízké hospůdky, již mám moc rád, protože se do její přirozené atmosféry nevnucují jedovaté oči proherních automatů ani sluchový smog pofiderních rádií a televizí. Od vedlejšího stolu mě upoutalo vyprávění staršího pána s batohem a fotoaparátem, který svým dvěma vnoučatům vyprávěl svoji originální pohádku – nepohádku. Vystupovali v ní lehce manipulovatelní, líní konzumní lidé, z nichž nekonečné vysedávání u počítačů a televizí vytvořilo jakési ohnuté bytůstky. Kvůli absolutní absenci kroků, které nahrazovali toliko jízdou v automobilu, jim úplně otekla těla a zakrněly nohy. Malí turisté se smáli až k popukání, ale nám, dospělým, zamrazilo v zádech.
Vypravěčův kolega, nějaký horolezec, který prý zdolal v Chřibech kdejakou skálu, si poté posteskl: „Bez nadsázky to tu mám rád víc než sám sebe. Někdy je mi ale smutno nad mizející romantikou a klidem. Bláhoví představitelé vícero chřibských obcí zdaleka nepamatují na svou krajinu a prostřednictvím své na čas svěřené moci ji dovolují zmrzačovat. Jde často o vesnice, které nemají svým návštěvníkům prakticky co nabídnout a jejich jedinou devizou byla ještě před dvaceti lety neporušená zákoutí na rozhraní polí, luk a lesů. Právě zde se objevují lokality zohyzděné stavbami domů, jejichž okázalá architektura náleží spíše do kýčovitého Beverly Hills…“
Za sebe bych pro spřátelené duše nakonec ještě dodal: Vedle zdraví, rodiny, kamarádství a národního sebevědomí si stejně chraňme i přírodní památky s jejich starými místopisnými názvy. Je to naše odvěká povinnost vůči následovníkům. Dbejme mizející moudrosti ve světle letitého přísloví: „Posvátná místa jsou kamkoliv kráčíš!“

Bořek Žižlavský

29.8.2008 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Společnost MORAVIA CANS z Bojkovic

Bojkovice: petice odmítá hluk a chemikálie

Galerií slováckých vín se rozléhaly hlasy ženského pěveckého sboru Jahoda.
10

Galerií slováckých vín se rozléhaly hlasy ženského pěveckého sboru Jahoda

Diakonie sbírá kilometry, vymění je za peníze

Sbíráme kiláky pro Diakonii je název akce, která vyvrcholí 23. dubna dvěma mílemi pro Diakonii. Než ale celý projekt vyvrcholí, mohou zájemci prostřednictvím mobilní aplikace zaznamenávat svou sportovní činnost a každým kilometrem přispívat na dobrou věc.

Potvrzeno. Bývalá starostka Podolí neporušila při dotacích zákon

FOTO, VIDEA / O odložení podezření ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie, kterého se měla na podnět někdejšího zastupitele Podolí Vladimíra Many (ČSSD) dopustit minulý rok odvolaná starostka obce Jana Rýpalová, rozhodli policisté.

Zoja Mikotová: Věřím, že si v pohádce každý najde to své

ROZHOVOR / Zbrusu novou pohádku O Květušce, zahrádce a babici Zimici připravilo nejen pro své nejmenší diváky Slovácké divadlo. Režie se ujala známá režisérka a choreografka Zoja Mikotová, která se letos do Uherského Hradiště vrací už počtvrté.

Ve Starém Městě a Strání padly teplotní rekordy

Ve Zlínském kraji byly ve středu 29. března na dvou stanicích překonány teplotní rekordy. Nejvíce, 21,5 stupně Celsia, bylo naměřeno ve Starém Městě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies