VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Expedice Chřiby2: V lesích kolem Velké Ostré žili herkulesi

POVĚST - (FOTOGALERIE) Sedmdesátá léta 18. století byla zlá, velmi zlá. Lid byl sužován přírodními pohromami a zlými nemocemi. Neustálé deště způsobily katastrofální neúrodu a co se urodilo, bylo vyváženo ven ze země. Chléb se dělal z otrub, ale i těch bylo čím dál méně, tak se mlely sušené žaludy a kaštany na mouku, vařila se tráva a kůra ze stromů, ba i na chrousty došlo, kteří se sušili a rozemílali.

29.8.2008 1
SDÍLEJ:

Logo Expedice ChřibyFoto: Ivan Křemeček

Nastal krutý hlad a k němu se roku 1771 brzy přidružila provázející metla – mor. Nebylo tedy divu, že lid, aby získal trošku čehokoliv, co se dalo jíst, uchyloval se zhusta ke krádežím. Z bídy a zoufalství vznikaly loupežné tlupy, ze kterých však neměli až tak veliký strach drobní hospodáři, ale páni na zámcích a hradech, poněvadž u nich bylo ještě co krást. Vláda a šlechta nechala tyto tlupy pronásledovat vojskem, ale nebylo to nic platné. Chřibské hory jsou veliké a hluboké a od nejstarších dob byly mnohokrát zachráncem ohroženého a pronásledovaného lidu, a tak i nyní ukryly ve svých tajemných hvozdech ty, jež pronásledovatelé stíhali.

Jestřabicím a jejich okolí vévodí vysoká kuželovitá hora – Velká Ostrá – opředená pověstmi ze starých dob Moravy. Lid k ní odpradávna vzhlížel s úctou skoro posvátnou. Vždyť tady bývalo kdysi, jak staré zkazky praví, pevné hradiště, hlídající kraj před nájezdy nepřátel z Uher i dole od Dunaje.

V blízkém Kameňáku se v popisovaných dobách těžil kámen a z něho několik poddaných koryčanské vrchnosti tlouklo štěrk. V poslední době štěrkaře ale cosi znepokojovalo. V dáli se každou chvilku mihla lesem nějaká neznámá postava a zmizela beze stopy v houštinách. Jindy se zase nezvyklé hlasy, volání, zabučení skotu, zamečení ovcí rozléhalo krajinou. Nejedna jestřabská robka utekla poděšeně z hor z hledání hub nebo z vyžínky, že prý ji hnala čarodějnice, nebo že viděla chlapa – obra, ramenatého, zarostlého. Mluvilo se ledacos, ale nikdo nedošel záhadě na kloub. Najednou i kameníci přestali chodit na Kameňák, když jednou ráno našli na štěrkovišti velké ohniště a ještě s doutnajícími uhlíky, kolem ohlodané kosti a všelijaké neřádstvo, ale lidi nikde. Vždy jako by je země pohltila. Proto se jednou odebrali na kancelář do koryčanského zámku a tam hlásili, že jsou v horách velicí chlapi, obří hromotluci, i s ženskými a dětmi, a že honí každého, kdo se jim na blízku ukáže. A mají tam prý někde i ovce, protože je z dálky, když zavane vítr, slyšet mečení a u ohniště je plno kostí. Obrů je prý moc a lom v Kameňáku si hlídají a každého zaženou. Na zámku bylo lidem řečeno, aby do lomu nechodili, že se mu už i panští myslivci vyhýbají.

Po krátkém čase si však nedala říci mládež a chtěla uplatnit svou srdnatost. Od dávných časů chodívali dospělejší chlapci pást koně na Ostrou. Byla to jejich nepsaná výsada a pastvina pod horou vydržené místo. V Jestřabicích se jim říkalo „hajduci“. Tentokrát však měli zakázáno jít s koňmi až k horám, prý jen ke dvorku, který býval na kopečku nad kaplí sv. Anny; vždyť doba je nejistá a hory plné všelijakých záhad, lupičů, snad i kouzel a čarodějnic. Dnes ten dvorek již není a na místě kaple stojí kostel.

Ale hajduci neposlechli a zašli s koňmi až pod Kameňák, rozložili se kolem ohníčku a koně nechali se pást. Pěkně se jim tu leželo a povídalo, jak jim stařeček vyprávěli o kuruckých vojnách. Pojednou se ale před nimi rozhrnulo houští a nad nimi stojí baba, veliká jak kyrysar, tělnatá, vlasy volně vlající a zahřmí: „Co tu chcete? Kdo jste? Aby vás čert sebral! Samá noha, samá ruka, samá hlava a zadky nikde. No počkejte, já jdu pro mojeho herkulesa!“ A zmizela v houští. V hajducích by se krve nedořezal. Ale přece se vzpamatovali, ale na herkulesa už nečekali. Vyskočili na koně a domů, jen se za nimi prášilo.

Co se s herkulesy stalo, nevíme. Nikdo se nedověděl, odkud přišli a kdo vlastně byli. Pravděpodobně utečenci před bídou a hladem ze svých neznámých domovů. Příčiny vzniku těchto tlup vojenské a vrchnostenské pány příliš nezajímaly a na tehdejší bídu lidu a hladomor znali většinou jen jediný lék – olovo, prach, vězení a šibenici.

Dbejme moudrosti zašlých generací
Neuplynulo moc vody v říčce Kyjovce a my se opět ocitli v koryčansko-jestřabických horách. Tato méně známá místa našich lesů nás přitahují od dob, kdy jsme začínali s původní Expedicí Chřiby v roce 2002. Tajemným vzezřením nás sem volají okolní hory, svahy plné balvanů a skalek a prastaré vykotlané buky s vystouplými propletenými kořeny.
Jestřabicko je krajem pověstných „herkulesů“, jejichž duchy, pokud chcete, cítíte v povědomí místa. Svahy Velké Ostré se podle lidového vyprávění stávaly útočišti lidí z blízkých i vzdálených krajů – nešťastných vyhnanců uchylujících se tu před zdivočelými vojáky rozprášených armád, bandami lupičů a v dobách katolické perzekuce jinověrců v 17. a 18. století. V současném relativním hmotném dostatku se snad ani nemůže nikdo z nás vcítit do osudů oněch bezprizorních ubožáků.
Procházíme-li šedohnědými poli na Koryčansku, Mouchnicku a Jestřabicku, za jejichž členitými vrcholky se každou chvíli ztrácí vzdálenější horské obzory, uvědomujeme si výjimečnost této poklidné zohýbané krajiny. Je stejně krásná v jiskrném jaře, ve vyprahlém létě, plačícím podzimu i průsvitné zimě. Nejpůsobivější pohledy k „Lenivé“ a „Ostrým“ se náhle otevírají například od jestřabických Bařin, Kozích hřbetů a Kamenného stolu. Co může být pro účastné publikum krásnějšího než klidný obraz snivé končiny se všemi jejími atributy. A co na tom, že zrovna nesvítí slunce, bolavě pálí mráz nebo déšť chladivě prochází naším promočeným tělem, když jsme se předtím vydali bez deštníku a pláštěnky za milostným dobrodružstvím na schůzku se stromy, poli a s lučinami.
Nedávno jsem zavítal do blízké hospůdky, již mám moc rád, protože se do její přirozené atmosféry nevnucují jedovaté oči proherních automatů ani sluchový smog pofiderních rádií a televizí. Od vedlejšího stolu mě upoutalo vyprávění staršího pána s batohem a fotoaparátem, který svým dvěma vnoučatům vyprávěl svoji originální pohádku – nepohádku. Vystupovali v ní lehce manipulovatelní, líní konzumní lidé, z nichž nekonečné vysedávání u počítačů a televizí vytvořilo jakési ohnuté bytůstky. Kvůli absolutní absenci kroků, které nahrazovali toliko jízdou v automobilu, jim úplně otekla těla a zakrněly nohy. Malí turisté se smáli až k popukání, ale nám, dospělým, zamrazilo v zádech.
Vypravěčův kolega, nějaký horolezec, který prý zdolal v Chřibech kdejakou skálu, si poté posteskl: „Bez nadsázky to tu mám rád víc než sám sebe. Někdy je mi ale smutno nad mizející romantikou a klidem. Bláhoví představitelé vícero chřibských obcí zdaleka nepamatují na svou krajinu a prostřednictvím své na čas svěřené moci ji dovolují zmrzačovat. Jde často o vesnice, které nemají svým návštěvníkům prakticky co nabídnout a jejich jedinou devizou byla ještě před dvaceti lety neporušená zákoutí na rozhraní polí, luk a lesů. Právě zde se objevují lokality zohyzděné stavbami domů, jejichž okázalá architektura náleží spíše do kýčovitého Beverly Hills…“
Za sebe bych pro spřátelené duše nakonec ještě dodal: Vedle zdraví, rodiny, kamarádství a národního sebevědomí si stejně chraňme i přírodní památky s jejich starými místopisnými názvy. Je to naše odvěká povinnost vůči následovníkům. Dbejme mizející moudrosti ve světle letitého přísloví: „Posvátná místa jsou kamkoliv kráčíš!“

Bořek Žižlavský

29.8.2008 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Jiří Kajínek po propuštění z vězení
AKTUALIZOVÁNO
34

Je to tady! Kajínek opustil vězení. "Vítej na svobodě," zaznělo na uvítanou

zelenina, ilustrační foto

Tipy pro miniaturní zahradu

O keramický Tupeský džbáneček soutěžili malí zpěváci již podesáté

Již podesáté se sešli malí zpěváčci prvních až šestých tříd z osmi základních škol v nádvoří Muzea keramiky v Tupesích, aby se v dobrém slova smyslu utkali v pěveckém klání s názvem Tupeský džbáneček. Jejím pořadatelem byl opět mužský pěvecký sbor Tupešané.

Slovácko, kraj zaslíbený vínu, pije ho tam 84 % lidí

HLASUJTE V ANKETĚ / Novou podobu páteční přílohy Slovácké noviny zahájíme seriálem Jací jsme my, lidé na Slovácku. Jeho premiérový díl má více než příznačný název: Co Slovácko a alkohol? Přijedete-li na Valašsko, tak už ve dveřích dostanete slivovici na přivítanou a ta vám bývá v pravidelných intervalech nalévána i posléze.

Mladík vletěl do betonového nájezdu. Nehodu nepřežil

Tragické následky měla nehoda, která se stala z neděle na pondělí mezi Slavkovem a Stráním.

Dům dětí a mládeže Šikula udělal tečku za školním rokem

Dětská neděle s Domem dětí a mládeže Šikula Uherské Hradiště v kině Hvězda byla nejen akcí pro děti, rodiče a širokou veřejnost, ale také závěrečnou tečkou za školním rokem 2016 až 2017 v pravidelné činnosti.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies