Mluvím o věznici. Že ta budova obehnaná zdí s rezavým ostnatým drátem je žalář, jsem se dozvěděl na základní škole. Tehdy pro mne vězení bylo místem, kde bydlí zlí lidé. Postupem času jsem se dozvídal, kdo vlastně za tou tlustou zdí trpěl. Slyšel jsem příběhy lidí, kteří v potemnělé budově zažili teror nejhrubšího zrna. Jako učitel historie jsem s žáky bez příkras mluvil o tom, co se v hradišťské věznici dělo. Nesmí to z lidských myslí vymizet. Nikdy už se to nesmí opakovat. Jsem pro, aby v budově vzniklo muzeum. Alespoň v její části – třeba v kapli a několika dalších místnostech. Ale zbytek objektu by měl sloužit lidem. Měl by ožít každodenním ruchem. To by pro mne byl jasný signál: Víme, co se tu dělo. Ale je to za námi. Jsme s tím vypořádáni.

Čtěte také:

Hradiště: petice kvůli věznici