Ozzy si však dovedl poradit i v této svízelné situaci a nad ránem se objevil v noční košilce své ženy v baru nedaleko svého domu. Bylo by to komické, kdyby původce problému nebyl tak zákeřný soupeř. Mluvil jsem s několika alkoholiky, kteří po letech připouštějí, že závislost je nemoc. Budí je ze spaní, straší je ve dne i v noci, všude, kam se podívají. Dokonce i ti vyléčení. Jejich závislost je často doživotní a oni denně čelí pokušení spadnout „do toho“ znovu. Schůzky závislých osob organizuje už několik let i uherskohradišťská charita. Přispívá tak svým nezanedbatelným dílem k nápravě těchto lidí.

Alkoholici, se kterými jsem mluvil, tvrdí, že jim podobná setkání dávají sílu a odhodlání k boji s často nerovným, silnějším soupeřem. Ano, namítnete, cestu alkoholika si zvolili sami. Nic ale není černobílé. Málokdo z nich začal pít jen tak z nudy. Většina z nich alkoholem zaháněla traumata z problémů, se kterými jim nepomohli přátelé ani lékaři. Jsou, pravda, i jedinci, kterým prostě štamprlička chutnala jako dítěti bonbónek a závislost si dlouho nedokázali připustit.

Jejich boj je soupeřením s vůlí. Je lehké je odsoudit. Ale jejich síla čelit strašlivému soupeři je prostě obdivuhodná a svědčí o tom, že stojí o nápravu. Možná by některým z nás mohli jít dokonce příkladem. Mezi námi je řada méně nápadných „závisláků“. Ničí je sláva, hypochondrie a zbytečné léky, závislost na penězích a úspěchu… Kde je hranice touhy jako hnacího motoru života a kdy se stává vysavačem mozků? Místo úšklebků nad alkoholiky mrkněme do zrcadla. Kdo není závislý, ať hodí po alkoholicích kamenem…

Související článek:

Psycholožka: Viděla jsem také rozpadající se duše