„Sedm let jsem větvičky řezala, květů jsem se na nich dočkala, a stále jsem svobodná," svěřila se mi čtyřiadvacetiletá vnučka. Odpověděl jsem jí slovy mé babičky, která říkávala: „Když barborky rozkvetou a ke svatbě nedojde, viník je jasný. Nikoliv větvičky, ale dívka, protože barborky se nesmí utrhnout, ale zuby ukousnout. Která tak neučiní, svatbu nestrojí." Nejoblíbenějšími barborkami jsou větvičky třešně, višně, jabloně nebo jiného ovocného stromu. Své domácnosti si lidé podle květinářů zdobí také snítkami zlatého deště, vrby, břízy nebo šeříku.

Dnes už svobodné dívky na pověry moc nevěří. Přesto barborky řežou. A nejen ony, ale podle jednoho průzkumu skoro polovina českých domácností. Zájem o kousek rozkvetlé přírody v bytě stále trvá. Kdo nechce, řezat barborky, nemusí. Vždyť i v zimě je spící příroda krásná.