Letos na konci července se mu však povedlo něco zcela neočekávaného. V Rumunském městě Braila, které leží na Dunaji nedaleko východní hranice země s Ukrajinou, se zúčastnil mezinárodní pěvecké soutěže lidových písní. A v konkurenci dalších tří desítek interpretů vybojoval první místo.

Nestává se, že byste na besedách u cimbálu slyšeli někoho zpívat ve vyšších polohách, než jak to umí on. Když na některé z festivalových scén rozezní své hlasivky, publikum většinou s potleskem až na konec sloky nevydrží. Přesto se Erik Feldvabel považuje spíše za tanečníka a zprvu se mylně domníval, že v Rumunsku bude soutěžit ve verbuňku. „Jakmile jsem se dozvěděl, že mám zpívat dvě písně, z toho jednu zcela bez doprovodu kapely, a na cifrování nebude vůbec brán zřetel, chtěl jsem z takové nabídky vycouvat," přiznává bývalý tanečník staroměstského folklorního souboru Dolina.

Nyní si může gratulovat, že to neudělal. Na Balkán odcestoval v naprostém klidu s vědomím, že může jedině překvapit. Tím spíš, když se na místě dozvěděl, že všech dvaadvacet účinkujících z Rumunska a po jednom z Ukrajiny, Moldávie, Bulharska, Srbska, Slovinska a Maďarska si platí soukromé učitele zpěvu a této zálibě se zeširoka věnují. Jen dvě Slovenky byly spolu s Erikem bez odborného pedagogického vedení. „Byl jsem vlastně zvědavý, jestli vůbec dokáži před početným publikem takto soutěžně sólově zazpívat," tvrdí.

Jeho obavy se rozplynuly po první zkoušce a uznalém potlesku účinkujících kolegů. Elán mu dodával i doprovod dvaadvacetičlenného orchestru za zády. „Už mi začalo lézt na nervy, jak se mě pořád všichni ptali, koho mám za učitele zpěvu. Tak jsem odpověděl, že mým profesorem je víno. Až přivolaný překladatel musel překvapeným soutěžícím vysvětlit, jak to u nás na Moravě. Že se nejdříve pije víno a až potom se zpívá. Byli z toho trochu vedle," dává Erik Feldvabel k dobru historku o rozdílném přístupu ke zpěvu.

Staroměstský folklorista na soutěžním klání vystoupil se svými oblíbenými písničkami Vysoko zornička, Pod tým naším okénečkem a Prečo ste ňa zverbovali v nedělu. Jeho vítězný hlas nesl slovácké melodie nahoru do tmy k terasám amfiteátru, na nichž postávalo pět tisícovek posluchačů. Momenty po vyhlášení vítěze si mohl užívat jako nefalšovaná superstar. „Dav lidí se tlačil na kovové zábrany, divákům jsem dával podpisy a fotil se s nimi," popisuje atmosféru závěrečného koncertu ikona dolňáckého verbuňku.

Poslední překvapení ještě Erik zažil po příletu a příjezdu domů. Ve Starém Městě mu „uliční výbor" připravil přivítání hodné evropského šampiona. Sousedstvo vystrojené do krojů, pohoštění chlebem, solí a štamprlkou slivovice. Na domě visící velká státní vlajka a kolem brány omotaný transparent s nápisem „Vitajte doma, mistře", nezbytný koberec slávy.

Je s podivem, že člověk obdařený takovým hlasem dosud neúčinkoval na žádném z nepřeberného množství již vydaných cimbálovkových alb. „Přiznám se, že moji kamarádi už takové myšlenky vznášeli, zatímco já jsem nad tím ještě příliš nepřemýšlel. Kdyby nějaká muzika projevila zájem, rád bych si s ní na jejím CD nějaký verbuňk zazpíval," dodává Erik Feldvabel s neuvěřitelnou skromností.