Junák se tak publiku na Slovácku představil jako zpěvák a muzikant, i když nejvíce jej lidé znají z dabingu a řady filmů, jako třeba Dědictví aneb Kurvahošigutntag nebo seriálu Četnické humoresky.

Lidé vás znají především z vašich hereckých úloh. Jak jste se stal zpěvákem?
Kdyby nebylo Beatles a můj tatínek mě řádně mlátil, byl bych dneska možná druhý Svěcený. Jako skoro každé dítě jsem chodil do houslí. A taky jsem Moravák, i když znám lepší místa na světě. Přece jenom jsem tu doma a ve vinohradech a sklepích to hudbou žije. Navíc moje maminka s námi odmalička zpívala.

Jak jste se tedy dostal k herectví?
Byl jsem ve třídě takový šašek a chtěl jsem taky dokázat, že tak marný zase nejsem. A navíc člověk má v sobě trochu toho exhibicionismu. Zkusil jsem to proto na Akademii muzických umění, k čemuž mi pomohl známý herec hradeckého divadla Jaroslav Suchý. Původně jsem chtěl být, abych byl upřímný, advokátem.

Jaké byly vaše muzikantské začátky?
Byli jsme tři kamarádi – já, Pavel Týřl ze Starého Města a Tonda Schystal, který bohužel tragicky zahynul. Byl mimo jiné na Uherskohradišťsku bigbítovu legendou. My jsme tehdy ještě na devítiletce založili skupinu Broken noses, protože jsme všichni měli zlomené nosy. Bohužel jsme se rozpadli, protože Pavel Týřl s maminkou emigroval do Spojených států. Nyní máme také kapelu, je nás dvanáct a říkáme si Vinařští romantici.

Vladimír Vysocký byl i díky Jaroslavu Nohavicovi pro generace symbolem revolty proti válce a stalinismu. Proč jste si vybral právě jeho básničky a písničky pro svůj pořad?
Vladimír Vysocký v osmdesátém roce zemřel a letos by měl sedmdesát let. V jedné knížce píšou, že za svůj život zpíval 882 písní z toho 784 vlastních, což je úžasné. Za jeho života mu vyšly pouze tři, ale přitom plagiátů kolovaly tisíce a tisíce. Já jsem se dostal jednomu singlu. Byl to bulharský výlisek a na něm byly dvě písničky – Koně a Lodě. My jsme je tehdy chtěli s kapelou dát do našeho repertoáru, ale přišel rok 1968 a začalo se na vše sovětské plivat, a tak jsme od toho raději upustili. Později jsem se nejenom k těmto jeho písním vrátil.

Setkal jste se někdy s Vladimírem Vysockým osobně?
V sedmdesátém roce jsem se dostal do Budapešti, kde v jsem v rámci festivalu šel na představení divadla Na Tagance, jehož byl Vysocký členem. Hráli jeho legendárního Hamleta. Tam jsem měl možnost vidět jej naživo.

Jak tehdy vaše setkání proběhlo?
On měl ve zvyku ve foyer před či po představení hrát. Nás tam tehdy mohlo být tak pět stovek. Přišel s kytaru a cigárem v koutku a začal hrát. Pak to přerušil a řekl: „A teď co?“ Já skrytý v davu jsem zvolal Lodě. On mě nemohl vidět, ale zeptal se, jestli je znám a já odvětil že ano. Vysocký začal hrát a já si s ním v tom davu začal pobrukovat, a tak jsem si s ním v Budapešti vlastně zazpíval. To mě tak ovlivnilo, že pak vznikl pořad Provazochodec. Byly tam ale jiné písničky než dnes, protože texty o válce a stalinismu dnes lidi už tolik nezajímají.