VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Stránský: Boxovat za divadlo byl lepší krok, než si zvolit výsluní v Parlamentu

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - Čtvrt století stál v čele Slováckého divadla, které pod jeho vedením získalo renomé po celé naší zemi. Od prvního září si zvyká na život penzisty. Se svou srdeční scénou, kde působil dlouhých 46 roků, však bude spolupracovat jako režisér.

14.9.2015 12
SDÍLEJ:

Devětašedesátiletý Igor Stránský stál čtvrt století v čele Slováckého divadla, které pod jeho vedením získalo renomé po celé naší zemi. Od prvního září 2015 si zvyká na život penzisty.Foto: DENÍK/Pavel Bohun

Devětašedesátiletý Igor Stránský dorazil na smluvenou schůzku do jedné z hradišťských kaváren přesně na čas a s výrazem člověka užívajícího si čerstvě bezstarostných chvil se posadil do křesla. V hodinovém rozhovoru prozradil čtenářům Slováckého deníku, jaký byl jeho život s divadlem.

Od září už nejste ředitelem Slováckého divadla. Jaký je to pocit být po 25 letech v tomto šéfovském křesle penzistou?

Zatím nemám problém (smích). Duševně jsem se na to totiž už nějakou dobu připravoval.

Před nedávnem jste prozradil, že se ani na prahu své sedmdesátky nechystáte bilancovat a například pro uherskohradišťský ansámbl hodláte i nadále působit jako režisér. Jaké další plány máte před sebou?

Na pořadu dne jsou pro mne i docela obyčejné věci, které jsem nějakou dobu odkládal, jako třeba předělat plot a natřít ho. V plánu mám také chodit na houby a na výlety se svými čtyřmi vnuky. No, a protože jsou docela sportovně založeni, tak se jim chci věnovat i po této stránce, dělat jim zázemí a vozit je do Uherského Hradiště na tréninky.

Přesto se ale zkusme vydat vaší životní dráhou pěkně od začátku. Narodil jste se rok po druhé světové válce, 15. dubna v Opočně. Jaké jste měl dětství?

Nutno podotknout, že v Opočně jsem pouze přišel na svět, celé krásné dětství jsem prožíval v Novém Městě nad Metují se svou o čtyři roky a čtyři hodiny mladší sestru Ivonou. Naši měli blízko k divadlu a k muzice, takže jsem od malička navštěvoval pěkná divadelní představení a krásné koncerty. Zážitků z tohoto balíku mám opravdu hodně.

Co vaše středoškolská léta a studia na brněnské JAMU?

Střední školu jsem studoval v Dobrušce. Tehdy jsem se věnoval lehké atletice, takže jsem těch devět kilometrů z domu do Dobrušky ráno běhával. Do budoucna jsem také chtěl studovat tělovýchovný institut či práva. Jít k divadelnictví jsem se rozhodl na poslední chvíli. Vliv na to rozhodnutí mělo i to, že jsme měli na gymnáziu profesorku, která dávala za trest básně, když někdo vyrušoval. No a já jsem byl poměrně živý týpek, takže jsem se básničky musel učit pořád do kola, proto mě pak přihlásili na soutěž v recitaci. Dostal jsem se až na Wolkrův Prostějov. Tam jsem se skamarádil s Milošem Frýbou. On mě inspiroval a časem jsem se rozhodl, že budu hrát divadlo, až jsem skončil na brněnské JAMU. Tam mě fascinovaly zejména přednášky docenta Miloše Hynšta, který školu vedl a učil teorii herecké tvorby.

Nejsou některé ze známých osobností vašimi spolužáky z JAMU?

Ano. Například Táňa Fišerová, Slávek Jandák, který později přešel na pražskou DAMU, nebo třeba Vladimír Krátký, působící v současnosti v Národním divadle v Brně.

Z brněnské JAMU jste v roce 1969 zamířil do divadla v Uherském Hradišti, proč právě tam?

Zkoušel jsem, jestli by mě nevzali do divadla v Pardubicích, kde jsem začínal jako elév, ale tam měli plno. Hned na to se s nabídkou ozvalo Hradiště. Tak jsem tam šel na rok na záskok. V té době ale začínala normalizace a z Brna vyhodili Hynšta, který odešel právě do Hradiště. Takže najednou jsem měl důvod zůstat s panem docentem v Hradišti. Z Karlových Varů navíc přišel do Slováckého divadla umělecký šéf Hugo Domes, se kterým jsem se před tím potkal v Pardubicích, no a když sem dorazila i moje žena (původem ze Zlína pozn. red.), už se mi odsud odcházet nechtělo vůbec a dobře jsem udělal, protože jsem v tomto krásném městě nakonec zůstal 46 let.

Bydleli jste přímo v Uherském Hradišti?

Ano. Žena skončila v roce 1971 konzervatoř a začala tady na Základní umělecké škole učit. Se synem a dcerou jsme pak celá rodina bydleli v „herečáku" velmi stísněně. Byt jsem sice mohl dostat, ale protože jsem nebyl příliš dobře politicky zapsán, tak mně žádost bývalý předseda Národního výboru Vráblík vždycky škrtl. Takže Stránský byt dostat nemohl. Změnilo se to, až byl šéfem Národního výboru Ptáček v roce 1987, tehdy se to už nějak podařilo postrčit a my jsme dostali třípokojový byt na Mariánském náměstí. V té době jsem už ale pořídil chalupu na Salaši. V polovině 90. let jsem ji začal spolu se synem opravovat, protože jsme se rozhodli ji předělat na trvalé bydlení. A to je také důvod, proč už od roku 2007 nejsem obyvatelem Uherského Hradiště, ale Salaše.

Projevilo se na vás nějak, že jste přišel na svět ve znamení berana?

Já sice nijak zvlášť v horoskopech nepátrám, ale všichni říkají, že jsem baran každým coulem (smích).

Ve Slováckém divadle jste začal působit v roce 1969. Jaké role předcházely tomu, než jste se začal věnovat režírování?

Kromě hereckých rolí jsem od začátku 70. let dělal asistenta režie docentu Hynštovi. A to pro mě byla největší režijní škola i pro postgraduální studium režie, které jsem dokončil v roce 1981.

Jednou z vašich nejvýznamnějších životních rolí se však stala ta o dvacet let později, kdy jste v bouřlivém listopadu 1989 byl v Uherském Hradišti jedním z těch, kteří se aktivně postavili proti režimu a v Občanském fóru byl u politických a společenských změn v našem regionu. Jak s odstupem čtvrtstoletí hodnotíte toto své účinkování?

Když jsme se dozvěděli o zásahu na Národní třídě, a že jdou pražská divadla do stávky, zbývalo nám zhruba deset minut do konce představení. Po něm jsme vytvořili u mě v bytě takový akční výbor, kde jsme se začali scházet a komunikovat s Prahou. V té době jsem působil v pozici uměleckého šéfa Slováckého divadla. Přestože ředitel a ekonomka stávku souboru zakázali, já jsem ji vyhlásil. Měli jsme tehdy hrát v Prostějově, kam jsme přijeli a oznámili, že i my budeme stávkovat, načež mě tam okamžitě sebrali esenbáci. Byl jsem vyslýchán s tím, že jsem podněcoval ke stávce a že mi hrozí trest odnětí svobody až na šest let…

Nebál jste se? Přece jen tehdy vůbec nebylo jasné, jak vše nakonec dopadne.

Máte pravdu, tehdy to ještě vůbec nebylo jednoznačné. Jakýsi vnitřní strach jsem měl. Dokonce jsem měl také sbalený batoh, kdyby mě sebrali. Když už jsem ale ten krok udělal a navíc s přesvědčením, že to jednou prasknout musí, věděl jsem, že je mé rozhodnutí správné…

Vaše okolí později, v roce 1990 chtělo abyste kandidoval v prvních svobodných volbách, což bylo celkem logické, byl jste tehdy populární osobností, proč jste hlas lidu nevyslyšel a rozhodl se nekandidovat?

Chtěl jsem dělat svou práci v rámci pořekadla Ševče, drž se svého kopyta. Divadlo totiž tehdy potřebovalo tribuna, nebylo na tom dobře, a kdybych za něj tehdy nebojoval, zřejmě by skončilo jako celá řada jiných. Malé regionální scény měly tehdy na mále a myslím si, že to, že jsem nebyl v Parlamentu a že jsem boxoval za divadlo, byl lepší krok, než si hřát politickou polívčičku a být na výsluní. To jsem nechtěl a udělal jsem správně.

Kam podle vás za tu dobu naše společnost doputovala a jaký máte dojem ze společenské reality, která tady dnes panuje?

Mám z toho někdy smutné pocity, protože se vytratila lidská soudržnost.

Řada lidí dnes soudí, že jedním z důvodů současné deziluze v naší zemi je to, že jste vy, tehdejší kormidelníci Sametové revoluce postupovali vůči komunistům příliš velkoryse, benevolentně a smířlivě. Tím prý došlo k tomu, že i bezcharakterní a bezpáteřní jedinci z jejich řad snadno a s využitím sítě vzájemných kontaktů začali podnikat v nových kapitalistických podmínkách. Korupční kontinuita tak změnou systému nebyla přerušena, což se po celé ty roky stalo hlavním důvodem společenského marasmu a rozčarování obyvatel z toho, kam až jsme to dnes dopracovali.

K tomu nemám co dodat. Je to přesně tak, jak říkáte.

A měli jste tehdy vůbec tu možnost, být ostřejší?

Já jsem to neuměl. Když se začalo rozpadat Občanské fórum, tak jsem ještě byl u příjezdu Václava Klause do Uherského Hradiště. Na něj jsem už ale neslyšel, protože to už nešlo o styl mého myšlení. K jeho lidem jsem už nepatřil. Mně byli blízcí úplně jiní lidé.

Další vaší klíčovou životní rolí bylo působení v čele Slováckého divadla. Jeho ředitelem jste byl od roku 1990 a během následujících 25 let jste se stal nejdéle sloužícím šéfem divadelního ansámblu u nás. Za tu dobu si soubor získal skvělé renomé. O tom svědčí nejen řada ocenění, nominací, včetně těch na cenu Thálie, ale zejména záviděníhodná přízeň publika, které svou regionální scénu doslova zbožňuje. Mohl byste zmínit své ředitelské začátky, období složitá, z nichž se vám podařilo načerpat energii a dostat se k vyšším metám nejen profesionálně, ale také osobně?

Přestože jsem věděl, jak vést divadlo, udělat ze sebe ředitele, který nedělá chyby, bylo především v začátcích hodně těžké. Jsem moc rád, že jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě na chyby dokázali upozornit, a také mě podrželi. V další fázi bylo pro mě důležité vytvořit si kolem sebe tým, od vrátného až po ředitelnu, se kterým se dá pracovat. Když děláte šéfa, tak především v divadle musíte přerušit kamarádství, aby si ostatní nemysleli, že své kamarády zvýhodňujete. Musím říct, že tyto rozchody pro mě byly těmi nejtěžšími rozhodnutími a kvůli nim jsem zažil mnoho bezesných nocí. Nelituji ale, že jsem ty věci takto řešil. Rozloučit jsem se musel i s těmi, kteří mysleli spíš na sebe, než na obecný prospěch divadla. Trvalo mnoho let, než vznikl tým lidí, kde na sebe všichni slyšeli a měli společný zájem dobře šlapajícího divadla. A už můj děda mě učil, jak má vše správně fungovat. Především jde o vzájemnou důvěru, vzájemnou sílu směřující k dobrému výsledku. A z toho pak vzniká ta pozitivní energie. A ta pozitivní energie se z jeviště přenáší do diváků, kteří ji přijímají a vracejí zpátky na jeviště. Z toho se odvíjí vzájemný dialog. Proto dnes lidé na Slovácké divadlo tak slyší.

Nakolik ohrozily Slovácké divadlo povodně v roce 1997?

Při této události mělo divadlo obrovské štěstí. Zaplavené jsme měli jen sklepy. Bohužel jsme tak přišli o poměrně bohatý archiv. Velká voda se ale naštěstí zastavila u posledního schodu, hlediště bylo suché. Hrát jsme proto mohli začít bez zpoždění hned po prázdninách.

Které z hostujících hereckých osobností podle vás ansámbl v Uherském Hradišti nejvíce ovlivnily?

Já jsem s hereckými hosty zacházel velmi opatrně a využíval je spíše střídmě, protože jsem chtěl, aby se prezentoval především náš soubor. Aby on měl to nejvýraznější postavení, aby se všichni prostřídali, aby každý z herců dostal šanci si zahrát. Dominantní mezi hostujícími osobnostmi byla Květa Fialová, která přišla do Slováckého divadla ve svých osmdesáti letech a pět roků u nás působila.

Vy jste ale naopak stavěl na hostujících režisérech…

Od začátku jsem se snažil dostat k nám co nejvýraznější režisérské osobnosti, protože ty dávají hereckému souboru obrovské impulsy. Do Slováckého divadla jsem přitáhl tenkrát začínajícího Radka Balaše. Ten u nás začínal jako choreograf a později už tady vytvářel samostatné režie. Dalším dobrým tahem bylo k nám dostat J. A. Pitínského, jehož režie jsou v Hradišti kolikrát daleko lepší než v Národním divadle, kde působí. Vzpomenu také Radovana Lipuse, Zdeňka Duška a další a další.

Spojení principála a úředníka není vůbec jednoduché, ale vám se ho dařilo celkem dobře vybalancovat… Čím to bylo?

Snad i tím, že jsem se snažil, aby se mi obě pozice netříštily. To znamená, že jsem od půl osmé do devíti byl úředníkem. V devět hodin jsem to zapíchl, stal jsem se režisérem a nikdo mě nesměl v té chvíli otravovat s provozními věcmi. Skončila zkouška a po obědě jsem šel zase úřadovat. Obě pozice jsem striktně odděloval.

Z toho, co se divadlu za dobu vašeho ředitelování podařilo, si vážíte nejvíc?

Asi toho, že Slovácké divadlo má renomé po celé republice, že jej diváci mají rádi a že jej lze považovat za rodinný klenot.

Nakolik významnou podpůrnou silou byla při vaší práci vaše rodina?

Svou práci jsem si často nosil domů a má choť to ustála, byť někdy bylo doma vysoké napětí. Moc si vážím toho, že jsem měl doma relativně klid na práci, a za to si moje žena zaslouží ocenění.

Máte syna a dceru, kráčí některý z nich ve vašich divadelních šlépějích?

Oba dva se odmalička objevovali v našem divadle v menších rolích. Dcera vystudovala konzervatoř operní zpěv a v současnosti učí zpěv na ZUŠce v Brně a syn si zvolil jiné povolání a vyskytuje se především v přírodě.

Aby se kruh symbolicky uzavřel, nemohu se ještě nezastavit u vašeho režírování. Za jaký typ režiséra byste se označil? Striktně vyžadujícího dodržování scénáře, nebo naopak vstřícného herecké improvizaci?

Já se sice držím scénáře, ale výklad rolí a hereckých situací musí být součástí tvůrčího dialogu mezi režisérem a hercem.

Macbeth byl vaší třetí Shakespearovskou hrou poslední doby a uzavřel tak vaši trilogii jeho slavných tragédií. Neláká vás sáhnout ještě do některých z jeho dalších inscenací?

Ano. Například komedii Mnoho povyku pro nic. Nebo třeba když jsem se zabýval tím zlem, tak z tohoto ranku bych chtěl zkusit inscenaci Král Lear.

Kterého autora byste si chtěl v Uherském Hradišti ještě režijně střihnout?

Federika Garcíu Lorku. Pokukuji také po Periferii Františka Langra, kterou bych chtěl v Hradišti udělat. Jde vlastně o český pohled na Dostojevského Zločin a trest.

Celkem 46 let vašeho působení ve Slováckém divadle je hodně dlouhá doba, mohl byste prozradit, co vám tento váš osudový úvazek dal, případně jestli vám něco vzal?

Vzal mi 46 let dobrého života, ale nelituji toho, protože byly naplněny tvůrčí pohodou.

Narodil se 15. 4. 1946 v Opočně a vyrůstal v Novém Městě nad Metují. V roce 1969 absolvoval brněnskou JAMU jako herec a později také jako režisér. Jeho prvním a jediným profesionálním angažmá bylo to uherskohradišťské (před studii rok působil v pardubickém divadle), kde vytvořil téměř stovku pozoruhodných inscenací. K jeho nejnavštěvovanějším a nejúspěšnějším titulům patřil Harold a Maude, za níž dostala představitelka titulní role Květa Fialová prestižní cenu Thálie. Igor Stránský stál v čele slovácké scény od roku 1990 a byl tak nejdéle sloužícím divadelním ředitelem v České republice. Je ženatý, má syna, dceru a čtyři vnuky. Bydlí na Salaši nedaleko Uherského Hradiště.

Autor: Pavel Bohun

14.9.2015 VSTUP DO DISKUSE 12
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Účinkování Miroslava Jakeše na Valašské rally ukončila havárie
30

VIDEO: Účinkování Miroslava Jakeše na Valašské rally ukončila havárie

36. ročník Janča Valašské rally. Jan Kopecký
4

Tempo Valašské Rally udává favorit Kopecký

Galerii Joži Uprky vyšperkoval cyklus Křížová cesta

O několik dalších výtvarných skvostů se v uplynulých dnech rozrostla Galerie Joži Uprky v Uherském Hradišti. Novinky představilo její vedení veřejnosti v pátek 24. října.

Ceny Největší z pierotů jsou opět dílem výtvarníka Vladimíra Suchánka

V pondělí 27. března v rámci představení Hra o pyžama budou ve Slováckém divadle uděleny ocenění Největší z pierotů, včetně cen Slovácký Oskar a Cena komediantů. Autorem letošních cen odborné kritiky Největší z pierotů je významný současný výtvarník Vladimír Suchánek.

Dominantou květinové expozice je nevěsta se sněhobílým pávem

S probouzející se přírodou souvisí vítání jara, které je zobrazeno ve zbrusu nové výstavní expozici, která opanovala první nadzemní podlaží obchodního domu v Jalubí.

Mít jen krásnou tvář nestačí. Vítězce Miss Face se otevřou dveře k modelingu

Půvab a sympatie. To jsou triumfy v rukávu dívek, které se chtějí stát Miss Face Czech Republic. Ty, které uspějí v soutěži, mohou nejen reprezentovat naši republiku v lákavých a dalekých koutech světa, ale otevírají se jim i dveře do vysněného světa modelingu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies