Sběratelství je fenomén, jehož kořeny sahají hluboko do minulosti. Jak daleko ale sahají kořeny vaší sbírky?

Začínal jsem od nuly, někdy před třiceti lety jsem koupil první grafické listy z nabídky Lyry Pragensia, nedlouho poté jsem se stal členem Spolku sběratelů ex-libris. V devadesátém čtvrtém jsem koupil první dva „velké" obrazy Mikuláše Medka, je to tedy asi dvacet let, co opravdu sbírám.

Zaměřujete se na 60. léta. Co vás na umělecké výpovědi tohoto období tak zaujalo?
Je to doba mého mládí, kdy se na naší politické scéně dá mluvit o jistém uvolnění, ukončeném v roce 1968 sovětskou okupací. Naše kultura a umění tehdy dosahovaly světové úrovně, z literatury vzpomeňme na Škvoreckého, Kunderu, Hrabala, na poli filmu díla Formana, Jasného, Menzela. Nejinak tomu bylo i ve výtvarném umění, tvořila zde dobrá stovka umělců narozených ve 20.30. letech minulého století. Je to doba spolků, výtvarných skupin a díla z této doby lze ještě stále sbírat.

Co říká vyznavač dnes už „tradičního" výtvarného názoru na současnou uměleckou scénu?
Přiznám se, že současné umění, které zde vzniká od sametové revoluce, mě neoslovuje, že mu zkrátka nerozumím. Postmoderna vlastně znamená, že všechno už bylo, vše je možné a vše je dovoleno. Některé umělce podle rukopisu ani nepoznáte, výtvarná scéna je jakýsi prapodivný guláš. Koncept, instalace, videoart, to není nic pro mne. Mám snahu tomu porozumět, čtu všechno o výtvarnu, co je k dispozici, chodím na výstavy, ale mám rád to „svoje" umění.

Umělecký trh s díly, která by mohla rozšířit vaši sbírku, ale už zřejmě moc možností neskýtá. Nebo se pletu?
Sbírá se hůř, sbírání je totiž momentálně „in". Pamatuju si třeba devadesátá léta, kdy tohle období nikdo moc nechtěl, na aukcích se tak dala dobře nakoupit výjimečná díla. Teď ale sbírá víc lidí a jsou poučenější i movitější. Nicméně, pořád funguje koloběh života a tím i sbírek. Objevují se pozůstalosti umělců i sběratelů, a umění, které je zakonzervované v soukromých sbírkách, se zase postupně dostává na trh. Takovým příkladem z poslední doby je třeba dílo Jiřího Balcara, které se prostřednictvím jedné renomované pražské aukční síně dostalo na trh ve velkém množství a kvalitě.

Kultivujete a rozšiřujete svou sbírku jen s pomocí vlastního citu? Nebo využíváte rad odborníků?
Mám štěstí, že můj starší syn se umění věnuje profesio-nálně jako galerista, takže byť jsem začínal sám, teď tvoříme tandem. Každý nákup tak projde nějakou oponenturou, nehledě na to, že se nám spolu rozšířil sběratelský akční rádius.

Máte ve sbírce i práce, které se vám osobně sice moc nelíbí, ale které prostě do sbíraného období patří?
Ty hlavní obrysy jsou dané a dochází už jen ke zkvalitňování. Má sbírka obsahuje stovky prací, pro privátního sběratele je nesmysl mít tisíce děl, není je kam dát, kam pověsit. V zásadě kupuji jen to, co se mi líbí. Sbírám srdcem, je to skutečně vášeň a můžu říct, že si stojím za každou akvizicí.

V Galerii Slováckého muzea je otevřená velká výstava, která představuje vaši sbírku v celé šíři i bohatosti. Je to i pro vás mimořádná příležitost si vlastní sbírku prohlédnout ve světle i prostoru, který uměleckým předmětům náleží?
Výstava bude trvat do 23. června, předpokládám, že tam budu téměř každý den. Sbírka je mé druhé já, budu nasávat atmosféru a ukládat si do paměti vizuální pocit z instalace a vzájemného působení vystavených děl. V této podobě ji už dlouho neuvidím. Abych trochu naznačil, o čem je. Výstava „Od informelu k figuře" zahrnuje díla různých podob abstrakce až k projevům nové figurace. Je tam ale i nová citlivost, tedy geometrické umění, minimalizmus. K výstavě byl vydán stejnojmenný katalog.

I když jste už řekl, že vybíráte srdcem, máte na výstavě přece jen nějaké favority?
Asi by se našla díla, ke kterým mám bližší vztah, i ta galerijní instalace to naznačuje. Na čelních místech je totiž Žlutý obraz Josefa Istlera, Dekret I od Jiřího Balcara jediný obraz z mé sbírky, který je publikovaný v posledním díle Dějin českého výtvarného umění. Pak je to třeba Červená struktura Huga Demartiniho, která zdobí pozvánku na výstavu.

Mnozí soukromí sběratelé mají umělecká díla pěkně ukrytá a nemají zájem, aby se o jejich sbírce vůbec vědělo. Nemáte problém s tím, podělit se o ně s veřejností?
Obsah své sbírky půjčuju rád. Jednak půjčené dílo na významných výstavách získává na vážnosti i ceně, zejména je to ale vizuální umění, je určené pro lidi, pro publikum, na dívání. Je v lidské přirozenosti dívat se na něco krásného a vznešeného. Myslím si, že kdo rád sbírá, potřebuje i sdílet, a to je právě na umění úžasné, ono se nikdy neopotřebuje. Obraz nebo grafiku zkrátka „nevykoukáte". Jídlo sníte, víno vypijete, umělecké dílo ale pořád zůstává stejné. Takže proč ho nesdílet?

Pokud jde o instalaci výstavy, na co se můžeme těšit?
Jde především o obrazy, něco málo grafik a zhruba dvacet plastik. Adekvátně vystavit určité období je velmi složité. Je mnoho hledisek, od časové chronologie vzniku děl, příslušnosti k výtvarným skupinám až po výtvarné směry. V tomto směru spoléhám na erudici doktorky Milady Frolcové a pracovníků galerie, kteří mají s instalací letité zkušenosti.
Chci ještě upozornit, že během trvání výstavy se uskuteční také komentované prohlídky. Provádět výstavou budu já sám.

Tak to bude určitě zajímavá zkušenost. Komentář odborníka, teoretika umění, je sice fundovaný, Vy ale můžete poskytnout výklad mnohem emotivnější.
Určitě ten komentář bude akcentován tím, že nejsem historikem umění, ale můžu nabídnout mnohem osobnější pohled. Pokud bude zájem, tak si rád najdu čas a návštěvníky zasvětím do svého koníčku, do svého světa.

A nějaké konkrétní plány do budoucna?
Nemám reprezentativní kolekce autorů, až na jednoho, a tím je Jiří Balcar. A právě toho bych chtěl vystavit v příštím roce, opět v Galerii Slováckého muzea. Je to můj oblíbený autor, který se dožil pouhých 39 let, zahynul pár dní po příchodu ruských tanků při tragické automobilové nehodě. Je to škoda, mohl výtvarnou scénu ještě mimořádně obohatit. Troufám si říct, že ani státní galerie nemají tak rozsáhlou a ucelenou kolekci. Jeho dílo je pro mě ztělesněním této umělecké epochy.

Pokud jde o doplňování sbírky jako takové, určitě bych se chtěl zaměřit především na období po roce 1968, kdy mnoho kvalitních umělců nemohlo vůbec vystavovat.