VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Rozbalte to, hecoval herec tanečníky Doliny

Uherské Hradiště /REPORTÁŽ/ - Na ten černý kufr vybavený dvěma zámky si dobře vzpomínám. Uvnitř vystlaný okrovým papírem s drobným secesním vzorem, zvenčí označený kus po kusu pořadovým číslem.

21.3.2012
SDÍLEJ:

Michael Lapčík se odvážně pustil i do složitějších tanečních kreací. Foto: Miroslav Potyka

Je to kufr, v němž si každý z tanečníků staroměstského folklorního souboru Dolina převáží na vystoupení krojové součástky. Tak jako chodí v pozdním odpoledni projektanti a manažeři městem z práce domů, přes rameno charakteristickou tašku s notebookem, poznáte podle takového kufru stejně bezpečně tanečníka Doliny.

Naposledy jsem ho v pravé ruce nesl před několika lety, než jsem se rozhodl se s Dolinou rozloučit. A teď, o třetím březnovém víkendu roku 2012, do něj hledím znovu. Podruhé naposledy. Mám tu čest, že mě soubor přizval, abych si jako host zatančil ve dvou číslech programu Vážně nevážně, o Dolině převážně.

Pořad je věnován loňskému pětapadesátému výročí existence souboru. Kromě toho, že je premiérový, stane se pro značnou část kolektivu zároveň derniérou. Hned devět tanečníků dá po dnešním večeru Dolině vale. Je mezi nimi i čerstvá inženýrka ekonomie Eliška Omelková, kterou budu za pár hodin na pódiu hradišťského Klubu kultury vytáčet při tancích ze Starého Města. „Děcka mi budou moc chybět. Na druhou stranu, konečně doma pomůžu rodičům a odplatím jim tak podporu, kterou mi prokazovali při studiu,“ přemýšlí mladá žena, když na chodbě šaten klubu přejíždí obstarožní žehličkou mašli s kvítečky.

Do začátku slavnostního vystoupení zbývají ještě dvě a půl hodiny, ale přípravy v té části budovy, kam mají přístup pouze účinkující, jsou v plném proudu. Žehlení, líčení, rozvěšování krojů následované prostorovou zkouškou na pódiu. „Vůbec nevím, co budu večer říkat,“ přiznává taneční vedoucí souboru Helena Pilušová, ptajíc se končících členů, zda své rozhodnutí myslí vážně, aby je po závěrečném poděkování náhodou nedostala do trapné situace.

Koloběh. Základní princip lidského přežití

Autoři pořadu jeho myšlenku koncipovali jako příběh několika lidí. Vše začíná svatbou mladého páru, jemuž se narodí dcera. Ta vyroste, najde si partnera a konec opět patří svatbě, jen o generaci dále. Koloběh. Základní princip lidského přežití na zelené planetě vyobrazený pomocí lidových tanců a obyčejů.

S blížící se půl osmou večerní roste napětí. Převlékající se tanečníky přichází povzbudit David Vacke, herec Slováckého divadla. Folkloristům na zkouškách předával své profesionální zkušenosti, které by měly posunout úroveň pořadu o pěkných pár čárek nahoru. „Obujte se do toho. Rozbalte to naplno,“ hecuje. Večer hraje v divadle, takže si svého nejnovějšího dítka ovinutého do plen vyšívaných slováckým ornamentem příliš neužije. Pokud si pospíší a cestu z divadla do klubu absolvuje svižným krokem, stihne posledních deset minut.

Potemnělé pódium se zaplňuje tanečníky. Za zatáhnutou oponou si naposledy ujasňují, odkud kam se budou při jednotlivých choreografiích přesunovat. Příjemné rozptýlení pro ně nabízejí maličké dírky ve strakaté oponě. Účinkující se jimi dívají do hlediště, kam si kdo usedá. Vyhlédnu si v jedné z prvních řad skupinu dívek, na které se budu z pódia usmívat. Osvědčená taktika. Michal Trňák, spoluautor pořadu, zavelí do vysílačky pokyny pro technickou obsluhu a opona se otevírá. Světla. Následující dvě hodiny mají přetavit uplynulý rok strávený nacvičováním v příjemný pocit dobře odvedené práce.

Svatba, zapíjení potomků, dětské hry, polky. Jednotlivá čísla rychle ubíhají. Hodně diváků by se divilo, jak se tanečník, když opouští jeviště, v mžiku stává sprinterem spěchajícím se rychle převléci do dalšího kroje. Organizační vedoucí Doliny a nejvytíženější šohaj večera Aleš Rada má dokonce zřízenou vlastní minipřevlékárnu hned vedle pódia, aby nemusel vážit dalekou cestu do šaten.

Za chviličku půjdu na plac

„Divák si řekne, že si sólista musí svůj post náramně užívat. Ale v zákulisí je to těžký sport. Vzpomínám si, že když jsem se soukával do východoslovenského kroje a zapínal jsem si košili, další dva chlapi vázali opasek a nasazovali ostruhy na boty. Bez vzájemné pomoci by to prostě nešlo,“ tvrdí Erik Feldvabel, když Aleši pomáhá dostat se z plátěného sevření zbojnické košile. Šampion verbířských soutěží a bývalá hvězda Doliny v zákulisí obskakuje kamarády, aby zvládali časově náročné převleky.

Za chviličku půjdu na plac. „Dolina, dolina, kamenný chodníček, kde je naša věrná láska, švarný šohajíček?“ zpívá dívčí sborek a já se nemohu nabažit této písně. Co asi musel prožít bezejmenný poeta z dávných časů, aby vytryskl pramen jeho inspirace a potěšil mě tesknou nádherou na srdci i mysli?

Takto oblažen se vrhám do tance. Reflektory svítí do očí tak intenzivně, že člověk nedohlédne ani do první řady. Je to podobné jako psát do novin. Vytváříte komunikát a nevíte přitom, kdo si jej přečte. „Dozadu. Dvě točky. Za mnou,“ napovídá mi šeptem Eliška. Ještě že ji mám. Už jsem se chtěl točit jinam než všichni ostatní. Ale cifry, ty drobné krůčky, obraz mužské preciznosti a zároveň živelnosti ve slováckém folkloru, jsem se ze souborového DVD naučil snad dobře. Pravdu ukáže až video z vystoupení.

Tanec uplyne jako voda v rozbouřené Moravě. Dostávám od Elišky, malovaného obrázku, který v předchozích pěti minutách patřil jen a jen mně, poděkování a pusu. Svůj úkol zaplnit díru v tanečnických řadách jsem splnil. Teď už si po zbytek programu můžu vychutnávat sílící potlesk obecenstva. Zjevně chápe, co „chtěli básníci říci“. Jsem hrdý na to, že jsem se stal součástí tohoto mimořádného kulturního zážitku.

V zákulisí už jsou naskládány patřičné propriety souborových oslav. Dort s modrou polevou a hnědou notovou linkou. Několik kýblů květin, že by se za takové množství nemuselo stydět menší květinářství. Podle odhadů jich je za pět tisíc korun. Doznívá poslední tón, poslední krok. Úklona, děkování a loučení se s končícími členy. Nejdříve veřejně, pak za zatáhnutou oponou. Obojí v slzách. Mladí lidé se vydávají prožít si svůj koloběh. Už ne na pódiu. Ten skutečný.

Autor: Michael Lapčík

21.3.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Dobrovolníci vyběhali Diakonii 20 tisíc a spálili téměř 700 tisíc kalorií.
16

Dobrovolníci vyběhali Diakonii 20 tisíc a spálili téměř 700 tisíc kalorií

Průtah Nivnicí změní povrch.
4

Z průtahu Nivnicí zmizí kostky

AUTOMIX.CZ

OBRAZEM: Tyhle české sporťáky uměly i přes 300 km/h. A měly motory z tatrovek

Přestože má většina z nás kopřivnickou tatrovku zafixovanou z minulosti jako automobilku zaměřenou na luxusní "papalášské" limuzíny, případně jako výrobce nákladních aut, v historii najdeme i několik vozů, které se těmto definicím naprosto vymykají.

Jakub Vágner ve Starém Městě vyprávěl o Amazonii

"Nejhorším ze všech zvířat v Amazonii jsou pro mě motýly. Největší nebezpečí vám tam hrozí od těch, co nejsou vidět, jako jsou bakterie, paraziti," nechal se slyšet sportovní rybář Jakub Vágner.

AKTUALIZOVÁNO

Police hledá svědky nehody motorky v Kostelanech

Prudké brzdění mělo za následek pád motorkáře i jeho spolujezdkyně v Kostelanech nad Moravou. Nehoda se stala v neděli 23. dubna u fotbalového hřiště těsně před zápasem mezi týmy Kostelany nad Moravou a Ostrožská Lhota.

Dálnici z Otrokovic do Babic by mohli začít stavět už příští rok

VIDEO / Psal se rok 1963, když v ČSSR naplánovali čtyřproudou silnici H55 z Olomouce do Břeclavi a dál ke státní hranici. Od té doby sice její část otevřeli, ale stále jí převážná většina chybí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies