Pokud neskončily na smetišti nebo v kamnech, odstěhovaly se na půdy, do komor či sklepů. Zapomenuté a předhozené zubu času. Nato je nějaký sběratel nebo sběratelka oprášili a začali s jejich sbíráním. Stalo se tak třeba díky pětačtyřicetileté Monice Chmelařové z Polešovic (na snímku). Ta se bude osmi stovkami panenek, jež dřímaly sen o zmizelém výsluní na nějaké výstavě, prezentovat od dnešního odpoledne do nedělního večera v kulturním domě v Nedakonicích.

„Se sbírkou panenek jsem začala před dvaceti lety. Tenkrát koupila moje maminka mé dceři Nikol první porcelánovou panenku. Ta se mně natolik zalíbila, že ve mně vybudila sběratelskou vášeň," pootevírá její dveře Monika Chmelařová. Trochu smutně si povzdechne, že v její sbírce kaučukových, vinylových či porcelánových panenek, od nejmenší třícentimetrové až po stopadesáticentimetrovou mořskou pannu, není ani jediná, s níž by si jako malá holka hrávala a připomínala jí tak její dětství.

„Já jsem v něm vlastně žádné panenky ani hračky neměla. Hrávala jsem si nikoliv s panenkami, ale s miminky mých sourozenců. Ale zato jsem měla panenky v živé podobě. A těmi se ne všechny holky mohly pochlubit," řekne s pousmáním maminka syna Jaroslava, dcery Nikol a osmileté vnučky Alžbětky Peškové. Jedním dechem dodává, že figurky, představující dívčí postavičky, kterých si ve svém dětství neužila, jí učarovaly až v dospělosti.

„Sbírku panenek vlastně odstartoval můj přítel v době, kdy jsem byla po operaci páteře a on mně vozil do nemocnice a pak i domů ty nejhezčí, nejkvalitnější a také nejdražší panenky, které na trhu sehnal," svěřuje se Chmelařová. Neskrývá radost nad tím, že sběratelské vášni panenek a oblečků pro ně, medvídků, historických kočárků, postýlek a kolébek se věnuje celá rodina. U ní také našla řada exponátů, které budou v nedakonickém kulturním domě po tři dny k vidění, druhý domov.

„Nebýt rodiny, nedovedu si představit, kam bych uložila všechny ty sběratelské kousky, z nichž některé jsou cennými uměleckými předměty, jiné sloužily k dekoraci nebo k holčičím hrám," přemítá sběratelka panenek, které lidstvo provázejí od pradávna.

V její bohaté sbírce jsou panenky ze všech kontinentů světa. Nelze nepřipomenout, že Monika Chmelařová není jen sběratelkou panenek, které jí už do bytu nevejdou, ale také jejich tvůrkyní. „Když jsem viděla a dodnes vidím v obchodě pěknou panenku a líbí se mně, tak si ji koupím, ať stojí, co stojí. Ale v nakupování panenek jsem v poslední době umírněnější. Prostě panenky si vyrábím sama," spíše konstatuje, než se paní Monika chlubí.

Absolvovala kurz realistických rebornovaných panenek, které vypadají jako živá miminka. Jejich tvorba patří mezi umění, která vyžadují talent, nesmírnou zručnost, představivost i fortel. A samozřejmě i zkušenost, kterou jejich tvůrkyně stále získává. „Vytvořit rebornované miminko, jehož základem je vinylový kyt, je poměrně náročná práce. Panence je třeba dát potřebnou barvu, která se vypaluje v troubě, jednotlivě jí vpichovat speciální jehlou vlásky a řasy, udělat jí vlhké rtíky a dát třeba do jejích úst magnetický dudlíček," prozrazuje tvůrkyně realistických panenek, které jsou k nerozeznání od živých batolat. Každá panenka dostane malou výbavičku nového oblečení či miminkovskou dečku.

„Loni v létě jsem byla na malé exkurzi v Anglii, abych na vlastní oči viděla, jakou technikou vytvářet ty realistické rebornované panenky, které se ve světě těší velké oblibě," dodává Monika Chmelařová, jediná tvůrkyně modelovaných unikátů na Slovácku a jedna z deseti v České republice. Za tři čtvrtě roku přišlo na svět v tom jejím pomyslném novorozenecké oddělení pětapadesát dokonalých realistických a sběratelských rebornovaných miminek.