Novou grotesku s herci nastudoval režisér Jakub Maceček. Jak se to stane, že se hra, která získala ocenění v prestižní soutěži, dostane až na jeviště uherskohradišťského divadla? I o tom je rozhovor s dramaturgyní divadla Hanou Hložkovou.

Mein Faust vznikl v roce 1996, získal dokonce prémii při udělování Cen Alfréda Radoka, ale na jevištích se doposud nehrál. Proč?

Vůbec nemám zdání. Vím jen, že ho v roce 1998 uvedli jako scénické čtení v Divadle Husa na provázku v rámci akce Divadlo v pohybu a měl tam úspěch. Jeho neuvedení na divadle určitě není spjato s tím, že by text nebyl kvalitní, spíš je to jen náhoda, tak jako u většiny současných českých her, které dosud nikdo neuvedl.

Jak jste hru objevila vy?

Hru jsem neobjevila. S Mein Faustem na mě přišel režisér Jakub Maceček, který ho velmi toužil inscenovat. Mně se text taky líbil, ale měla jsem obavy, zda ho schválí umělecký šéf. Proto jsem Jakubovi nabízela jiná současná dramata. Nakonec se ukázalo, že našeho šéfa hra zaujala natolik, že nám uvedení odsouhlasil. Byla jsem příjemně překvapená, protože tento text se může zdát na první pohled možná příliš nekonvenční či provokativní, čehož jsme si byli všichni vědomi. Když se za něj ale postaví Igor Stránský, tak už to něco znamená…

Diváky čeká po čase komedie, ale nebude to prvoplánová legrace. Přiblížíte žánr novinky?

Mein Faust je groteska, humor v ní je častokrát černočerný až hororový. Inscenace by se měla nést v duchu německých expresionistických filmů ze začátku 20. století, takže se diváci můžou připravit na vysoce stylizované herectví, doplněné množstvím verbálního vtipu. No a dál už raději prozrazovat nic nebudu…

Byla volba režiséra Jakuba Macečka snadná?

Jakub dostal po veleúspěšné inscenaci Villon F. (Na krk oprátku ti věší) nabídku na další spolupráci, takže ve Slováckém divadle se o jeho hostování nepochybovalo, spíše jsme pro něj dlouho hledali téma a žánr.

Zkoušení se blíží do finále. Co na jeho průběh říkáte?

Průběh zkoušení mi připadne velmi tvůrčí a veselý, teď je jen důležité tuto atmosféru v plné míře přenést i do hlediště.

Sedáváte v hledišti a sledujete, jak to hercům jde?

Sedávám, sleduji a konzultuji s režisérem, neboť tohle také patří do mé práce. Nerada bych to zakřikla, ale myslím si, že tahle hra pod vedením tohohle režiséra herce skutečně baví, a všichni si přejeme, aby to bavilo i diváky.

Máte ve vašem dramaturgickém hledáčku další novinku?

Samozřejmě že máme, ale dokud se to neukáže „černé na bílém“, tak to nechci zveřejňovat.

Josef Kajetán