Běla Gran Jensen se narodila v bývalém Československu 12. června 1943. Při studiích na Univerzitě Karlově byla spolužačkou Jana Palacha. V roce 1969 se však rozhodla emigrovat do Norska. Tam začala svůj život téměř bez ničeho a doslova od nuly. „Zůstala jsem daleko od domova v severské zemi. V kufru jsem měla dvoje šaty a u sebe téměř žádné peníze. V Praze jsem nechala svoji maminku a příbuzné a nemohla jsem jim ani telefonovat ani psát, protože estébáci veškeré kontakty hlídali," líčí paní Běla dobu před téměř půl stoletím. V Norsku myla podlahy, pracovala na benzinové pumpě, ale také v televizi. Poznala tam svého manžela, s nímž prožila dvě desetiletí společného života, ale nakonec se rozvedli.

Možnost vrátit se do Československa měla až po dvaceti letech po sametové revoluci v roce 1989. V rodné zemi pak založila hnutí Na vlastních nohou – Stonožka. Do hnutí jsou zapojeny tisíce dětí a stovky učitelů a učitelek v českých školách, ale také v Norsku, na Slovensku, Polsku a Kanadě. Děti malují vánoční přáníčka, organizují Stonožkovy týdny, pořádají sbírky na pomoc nemocným a hendikepovaným lidem v České republice, ale i jiných zemích na světě.

„Do válkou postižených zemí jsem se poprvé vydala před šestnácti lety. Nejprve to bylo do bývalé Jugoslávie, pak za doprovodu českých vojáků i do jiných zemí mimo evropský kontinent. Třeba do Afgánistánu nebo irácké Basry," komentuje návštěvy prezidentka Stonožky.

Z titulu své funkce navštívila nejen země v Evropě, ale také ve třech dalších kontinentech. Do řady zemí plných válečného běsnění poslala Stonožka prostřednictvím příslušníků české armády potřebné věci nebo finanční prostředky. „Lidé si totiž myslí, že ta Stonožka, to jsem já, že já organizuji veškeré akce. Ale od pravdy jsou daleko. Hnutí Stonožka, to jsou české děti a jejich učitelé. Učitelé, před nimiž se hluboce skláním, učitelé, kteří nemají ve světě obdobu," vysvětluje paní Běla a přiznává, že obdivuje jak učitelku Janu Kovaříkovou z Prakšic, která je koordinátorkou hnutí Stonožka pro oblast Moravy, ale i děti tamní školy. „Oni patří k těm nejlepším v hnutí v České republice. Je na ně prostě spolehnutí," chválí Běla Gran Jensen.

Obdivuje, jak české děti školou povinné dovedou spolupracovat s vojáky naší armády v zahraničních misích. „Funguje to tak, že vojáci v zemích válkou postižených zjistí, co tamní lidé potřebují a my se jim to snažíme zajistit. Nechci se chlubit, ale Stonožka už rozdala potřebným dětem i dospělým hodně přes sto milionů korun," naznačuje Běla Gran Jensen.

Hovoří o návštěvách zemí, v nichž zuří války. O líbezných dětech, spanilých dívkách, mládencích, ženách i stařenkách, ale i o mužích, kteří neznají tichý klid domova, nýbrž hořící válečné ohně. „Za vítěznými vojsky kráčejí ženy, držící v náruči své děti, jež v hromadách mrtvých hledají své nejbližší, zabité kulkou ze samopalu nebo kulometu. A to žijeme v 21. století, o němž jsem jako dítě snila, že bude bez válek," neskrývá prezidentka hnutí Stonožka své zklamání.

Prezident Václav Havel ocenil v roce 1996 Bělu Gran Jensen medailí Za zásluhy II. stupně. V roce 2003 obdržela vyznamenání Významná česká žena ve světě. Ocenění se jí dostalo za mnohaletou práci v hnutí Na vlastních nohou – Stonožka. V anketě České televize a Českého rozhlasu byla vyhlášena Zahraniční Čech roku 2012.