Kamila Zetelová: Díky Vojnarce jsem měla slušnou kondici

V neposlední řadě stojí za zmínku její zpracování postavy Madleny ve známé české klasice Aloise Jiráska Vojnarka, kterou se souborem nastudoval režisér Igor Stránský. Herečka se sice objevila jako Madlena na jevišti pouze pětkrát, nicméně její výkon nezůstal bez povšimnutí, když jej odborná porota ocenila cenou Největší z pierotů jako nejlepší ženský herecký výkon uplynulé sezóny.

Kamilo, gratuluji k ocenění. Jak se cítíte?
Děkuju, bomba! (úsměv).

Cenu odborné poroty Největší z pierotů jste obdržela za Vojnarku. Tu jste hrála sice jen chvíli, než jste odešla na mateřskou dovolenou, ale přesto si vás porota všimla. Co pro vás tato cena znamená?
Hrála jsem ji po premiéře přesně pětkrát (smích). Pak začaly divadelní prázdniny a kvůli rekonstrukci sálu byla Vojnarka na programu až v polovině října, ale to jsem mezitím zjistila, že čekáme miminko a hlavně už to bylo fakt hodně vidět (úsměv). Moc mě mrzelo, že tolik práce, co jsem do zkoušení vložila, přijde vniveč. Cena je tak víc než příjemnou satisfakcí. Navíc je to moje první cena vůbec, takže si opravdu připadám jak držitelka Oscara!

Jak se vám tahle česká klasika zkoušela a co pro vás bylo na postavě Vojnarky nejtěžší?
Nebudu zastírat – bylo to náročné. S režisérem Stránským i s řadou kolegů jsem zkoušela poprvé, takže jsme se oťukávali a hledali cestu, jak spolu fungovat. Nejsem herečka, co si nechá všechno nadiktovat, hodně se ptám, hodně u zkoušení přemýšlím, někdy možná až moc (smích). A nejtěžší je samozřejmě ta velká plocha, kterou titulní role přináší. „Utáhnout“ celé představení fyzicky, technicky i emočně. Neumím dělat věci na půl, vždycky se snažím hrát na maximum (při rolích velkých i malých), takže jsem na konci sezony díky Vojnarce měla docela slušnou kondici.

Bylo něco, čeho jste se při práci, řekněme bála?
Na začátku zkoušení vypadalo jako tvrdý oříšek petácké nářečí, které Jirásek ve Vojnarce použil, nakonec to ale bylo to nejmenší. Díky hereckým partnerům jsme to, myslím, všechno zvládli a dovedli kus do úspěšné podoby – i vzhledem k výsledkům divácké ankety a názoru kritické poroty. Těší mě, že ta zkoušecí fuška přinesla ovoce (úsměv). Ani se mi nechce věřit, že to už bude rok od zahajovací zkoušky…

Momentálně trávíte většinu času doma s dětmi. Jak se máte, a stýská se vám po divadle?
Mám se krásně, i když práce mi chybí! Jsem trošku workoholik, hrála a zkoušela bych od rána do večera. Při našem prvním dítěti jsem to tak i dělala, ale ukázalo se, že děti mají na věc nejspíš jiný názor (úsměv). Tak jsem teď vlastně poprvé doma a nedělám nic než mámu. A je to mazec. Děťátka se nám vydařila a jsou celá po nás: živá, temperamentní, divoká, nápaditá, chytrá, talentovaná atd. atd. – v praxi to vypadá tak, že každý večer s mužem sotva lezem (smích). Sama bych to vůbec nezvládla a jsem vděčná každý den, že jsme na to dva a že je manžel tak úžasný táta!

Stíháte sledovat kolegy a chodit do Slováckého divadla?
Snažím se! Teď jsem dokonce zvládla i Měsíc nad řekou – to byl malému asi měsíc. První půlku ve čtvrtek, druhou v pondělí (úsměv). Jediné, co jsem ještě nestihla, je Králova řeč, tam mám dluh. Jinak myslím, že je nanejvýš důležité sledovat kolegy doma, ale i v jiných divadlech. Člověk by měl mít ve své profesi přehled, ať už dělá cokoli.

Daří se vám to?
Snažím se jezdit a vidět, co se dá, skvělé jsou festivaly, kde potkáte i inscenace ze vzdálených koutů republiky a lépe pak ještě něco ze zahraničí. Díky našim superhlídacím a ochotným prarodičům se mi to doteď docela dařilo, uvidíme, jak s hlídáním bude fungovat náš nejnovější člen rodiny. V běžném provozu herec málokdy najde prostor na další sebevzdělávání, takže já to beru hlavně jako inspiraci pro svoje budoucí role, případně ujasňování si, jak to herectví určitě nedělat. Záleží, jakou inscenaci se člověku poštěstí zhlédnout, že…

Se Slováckým divadlem spolupracujete od roku 2015, v angažmá jste od loňského roku. Jak se cítíte v divadle a v Uherském Hradišti?
Říkám to pokaždé, když se mě někdo ptá, a řeknu to znova. Slovácké divadlo je prostě pecka! Herci mají skvělé a vstřícné zázemí (techniku, maskérky, garderóbky – zkrátka všechny okolo), na jevišti potkávají vynikající režiséry a s nimi i výzvy nejrůznějšího charakteru. Soubor je tu tak nějak „souborovější“ než jinde – jeho členové drží docela dost dohromady jak na jevišti, tak v soukromí.

To zní až idylicky…
Jediné, co bych brala, je společná šatna – takové to hromadné „prndání před představením“ (úsměv). A co se týká Hradiště, tam je to podobné. I když jsem se v dřívějších letech maloměstu bránila, teď s dětmi si ho nemůžu vynachválit. Jediné, čeho bych tu brala víc, jsou malé útulné kavárny, kde bych mohla sbírat sílu nad dortíky, cheesecaky, makronkami, … to fakt můžu (úsměv). Na druhou stranu jsou tu ulice plné nezvykle přátelských lidí, tak třeba mě někdo jednou pozve na kafe a koláč k sobě domů (smích).

Co vás teď v nejbližší době čeká?
Co mě čeká? První, co mě napadlo – očkování malého ve třech měsících (směje se). Což je známka toho, že teď opravdu žiju přítomným okamžikem – přebalit, nakrmit, uspat, a když to jde dobře, tak se nejlépe hned osprchovat, protože za pár minut už zas určitě bude někdo plakat a bude mě potřebovat.

Plánujete návrat do divadla?
Na jeviště se zatím nechystám vůbec – všechny moje role tady v Hradišti i ty dřívější brněnské byly zderniérovány nebo převzaty jinými kolegyněmi. Až na podzim budeme hrát poslední čtyři nebo pět repríz Zlatého draka – to se těším moc, protože když některá inscenace vzbuzuje tak rozdílné (a tak ostré) reakce, je to skoro až dobrodružství, moct se toho účastnit.