Starodávní bardové, jak svou dvoučlennou kapelu nazývají, se v Hradišti zastavili po cestě na Kopaničářské slavnosti. Zaplněný komorní sál tleskal zádumčivým melodiím skotských ukolébavek i svižným dudáckým „majstr-štykům“ Lindsaye Davidsona, jediného doktora hry na dudy na světě.

Jak dlouho už se hře na dudy věnujete?

Začínal jsem jako devítiletý kluk, bude to tedy šestadvacet roků.

Pocházíte z hudební rodiny?

Ne, pouze dědeček hraje na housle a trošku na dudy, jinak nikdo.

Jaký je rozdíl mezi skotskými a třeba českými dudami?

Je to docela velký rozdíl. Do velkých skotských dud se fouká pusou, navíc jsou dost hlučné. Vaše dudy se rozeznívají paží a jsou tišší. Podobají se holandským, se kterými často koncertuji. Nástroje se liší i v ladění, nejčastěji jsou v G, D a F. Mám i dudy chromatické, to znamená, že na ně jdou zahrát všechny tóny stupnice. To ale není moc tradiční.

Umíte tedy hrát na všechny druhy dud, které po celém světě existují?

Ne, zatím ne. (smích) Možná se toho jednou dočkám.

Jaký hudební styl vlastně hrajete? Folklor, nebo stylizaci?

Něco mezi tím. Skotsko nemá tu pravou lidovou hudbu, spíše jakousi tradiční, národní. Stavíme na dudáckých tradicích, někdy zajdeme až do klasiky. Bereme si od každého trochu.

Co všechno se dá na dudy zahrát? Je hráč omezen pouze na tradiční hudbu?

Možné je úplně všechno. Rád si zahraji vše od rocku po Dvořákovu Novosvětskou. Občas účinkuji s jednou krakovskou jazzpunkovou kapelou. Při koncertech a vystoupeních se ale držíme klasiky, zatím jsme vydali dvě dudácká alba.

Michael Lapčík