Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Šampionát se teď vzhledem k jubileu hodně připomíná, lidé se na něj často ptají… Člověk si uvědomí, jak dlouhá doba od něj uplynula a jak rychle všechno uběhlo. Nostalgie na mě nedoléhá, ale vzpomínky jsou krásné," líčí Deníku 51letý bývalý obránce.

Jak vnímáte s odstupem druhé místo? Získali jste jej senzačně, na druhou stranu ve finále s Německem vám chyběl kousek k vítězství…

Mísí se to. Kdybychom v utkání o zlato neměli žádnou šanci a Němci nás přejeli, tak bych se k tomu nevracel. Jenže hráli jsme dobře a k titulu nám chybělo sedmnáct minut (v 73. minutě vyrovnal na 1:1 střídající Oliver Bierhoff, v páté minutě prodloužení pak zápas rozhodl – pozn. red.). Člověk si na to vzpomene. Nicméně úspěch se nám podařil jedinečný a tu mrzutost přebíjí.

Ze šampionátů máte řadu zážitků – potřesení rukou s královnou Alžbětou, sehrání finálového duelu ve Wembley a tak dále. Který je pro vás nejsilnější?

Nevypíchl bych takto jeden, beru to komplexně. Pro mě byl navíc zvláštní celý rok 1996. S Kaiser­slauternem jsme sestoupili z Bundesligy, týden nato jsme vyhráli finále Německého poháru před osmdesáti tisíci diváky v Berlíně a hned poté jsme s Pavlem Kukou jeli na mistrovství Evropy, kde jsme se dostali až do duelu o zlato. V těchto souvislostech je to teď i samá oslava, přičemž jsem ještě obdržel pozvánku od Kaiserslauternu na dvacáté páté výročí zisku titulu v Bundeslize. To proběhne za týden.

Zvládáte to všechno?

(smích) Oslavy dvaceti pěti let od zisku titulu se nezúčastním, den předtím budu v Saint-Étienne na utkání Česko-Chorvatsko. Jedině že bych si pak objednal nějaký speciál. (úsměv)

Českou reprezentaci jste na Euru v Anglii vedl jako kapitán. Burcoval jste mužstvo, které bylo mladé a scházely mu větší zkušenosti?

První utkání proti Německu nám nevyšlo, ale následně s Itálií jsme podali jeden z nejlepších výkonů na šampionátu. Tam jsem cítil, jak se tým zvedl. Kluci si pak začali více dovolovat, rostli před očima a už nebylo potřeba dodávat jim sebevědomí. Naopak už šlo spíš o to, aby všichni zůstávali nohama na zemi a pořád makali.

Na turnaji jste se proslavil také proměněnou penaltou v šesté sérii rozstřelu, kdy tým pronikl do finále přes Francii. Pociťujete, že díky ní vás lidé v Česku znají nejvíce?

Asi to tak bude. Ligu u nás jsem nehrál v žádném pražském klubu (Vítkovice, Cheb, Drnovice, Brno – pozn. red.), takže jsem se zapsal do paměti asi hlavně účinkováním na mistrovství světa v Itálii v roce 1990, kde jsme postoupili do čtvrtfinále, a ještě více tím pokutovým kopem na Euru.

Ve vítězném čtvrtfinále proti Portugalsku se zase blýskl Karel Poborský geniálním lobem. Byl to nejhezčí gól, jaký jste kdy zažil přímo na trávníku?

Byl nejzajímavější. To, co Karel udělal, nečekal tehdy na stadionu vůbec nikdo. Byla to jeho výjimečnost, že jej takový kop napadl a že ho i úspěšně realizoval. Lze jej srovnat s penaltou Antonína Panenky ve finále v Bělehradu v roce 1996.

Plácali jste jej pak po ramenou v kabině?

Prvně jsme si užívali euforii z postupu, Portugalci měli výbornou sestavu. A když jsme si pak gól pustili ze záznamu, tak jsme se smáli a jen kroutili hlavou.

Karel Poborský si výkony na turnaji vysloužil přestup ze Slavie do Manchesteru United, Pavel Nedvěd se dostal ze Sparty do Lazia Řím, Vladimír Šmicer ze Slavie do Racingu Lens a tak dále. Nebyl jste v šoku, jaké přestupy českých hráčů lítaly?

Když se hráči dostanou na šampionátu do finále, není to náhoda a nabídky pak na sebe nenechávají čekat. Přestupy přitom pomohly do dalších let nejen jim, ale celému nároďáku. Hráči trénovali s nejlepšími fotbalisty na světě, načež reprezentace těžila z jejich kvality a sebevědomí.

Viděl jste už na turnaji v Anglii, že jsou schopní dosáhnout tak velkých kariér?

To bych lhal, kdybych řekl, že ano. V té době to člověk nečekal, byli to mladí kluci, kteří měli dvacet dva dvacet tři let. Ovšem svou pílí a tím, že se chtěli pořád zlepšovat, to dotáhli daleko.

Letos má česká reprezentace na Euru ve Francii také dost hráčů z domácí ligy a na šampionátu je za outsidera. Nepřipomíná vám to situaci z roku 1996?

Je to podobné. I tím, že mužstvo čeká rovněž papírově nejtěžší skupina. Stát se ale zase může cokoliv, dnes dělí ve fotbale úspěch od neúspěchu tenká niť. Kam se ale naši opravdu dostanou, to nevím. Skupinu můžou vyhrát i v ní být poslední.

Ještě jedna zajímavost – na začátku Eura 1996 vám bylo 31 let a ve stejném věku vstupuje do letošního turnaje i váš syn Michal…

Mmm. (úsměv) Tak uvidíme, jak to dopadne. (úsměv)

Prožíváte zápasy Česka o to víc, když jej vidíte na hřišti?

Je to pro mě trochu specifičtější. Na druhou stranu že bych to vnímal tak, jako když byl v nároďáku poprvé, to ne. On už mě překonal v počtu reprezentačních startů i gólů (Miroslav Kadlec má na kontě 64 utkání a 2 góly, Michal Kadlec nastoupil v 65 utkáních a dal 8 gólů). S medailí to ale bude mít těžší, tady doufám, že zůstanu v převaze já. (smích)

Tak bronzovou může získat, co říkáte? Ať má taky nějaký cenný kov, přičemž vás nepřekoná…

(smích) Jo, to jo, když už medaili, tak tu za třetí místo, abych byl v něčem lepší. (smích)

Miroslav Kadlec na ME 1996

Na hřišti chyběl jen ve třetím utkání skupiny C proti Rusku, a to kvůli žlutým kartám – první obdržel v úvodním duelu proti Německu (v 56. minutě), druhou v následujícím utkání proti Itálii (ve 14. minutě). Celkem v pěti zápasech i s prodlouženími odehrál 485 minut. Na turnaji se český kapitán nejvíce proslavil proměněnou penaltou v semifinále proti Francii. V šesté sérii rozstřelu ukázal pevné nervy a tým poslal do finále.

O rozhodující penaltě proti Francii

„Stáří je při penaltě kolikrát spíš nevýhodou. Člověku běží v hlavě daleko víc myšlenek a je mnohem nervóznější než mladý hráč, který si tíhu okamžiku tolik neuvědomuje. Cesta z půlky hřiště k penaltovému puntíku, to je taková dálka… Přemítáte nad tím, kam kopnout penaltu a není to jednoduché. Já jsem se již před zahráním rozhodl, že míč vystřelím trochu výš a doprostřed. Při předchozích penaltách jsem viděl, že brankář Lama chodí dopředu a riskuje strany. Říkal jsem si, že když proti pokusu zasáhne, tak holt zasáhne, ale hlavně aby to nebyla jen taková penaltička, kterou chytí do rukou. Dopadlo to dobře, načež z člověka všechno spadlo."