Kadlec byl vyjukaný, vzpomíná masér Slovácka

Jedním z nich je i Václav Zelený. „Když jsem hrával fotbal, tak jsem tušil, že to do ligy asi nedotáhnu. Hrával jsem na okresní úrovni, fotbal mě hrozně bavil a chtěl jsem u něho zůstat i po skončení kariéry,“ vzpomíná osmačtyřicetiletý urostlý chlapík, proč se dal na masérství.

Začal v devadesátém roce, těsně po sametové revoluci. Přihlásil se do Prahy na třítýdenní intenzivní masérský kurz, krátce nato dostal živnostenský list. „Pamatuji si, že jsem začal masírovat u áčka fotbalistů Ostrožské Nové Vsi, kde jsem v té době bydlel. Na doporučení kolegy z práce jsem se dostal do hotelu Synot ve Starém Městě a v roce 2000 jsem obdržel nabídku na práci u prvoligového dorostu,“ loví v paměti.

Krátce nato oslovil Václava Zeleného tehdejší sportovní ředitel Synotu Ladislav Minář, muž, který byl u sloučení rivalských klubů z Uherského Hradiště a Starého Města v ambiciózní 1. FC Synot. Zelený dostal nabídku na profesionální práci u ligového mužstva. Nabídku, která nepřichází každý den, ale také nabídku, která se mu zdála jako nejistá. „Šel bych rád, ale měli podmínku, že to budu dělat na plný úvazek. To jsem brzdil, nakonec jsme se domluvili na práci u dorostu. Jestli mě to dneska nemrzí? Ne, v té době jsem už dělal u státní správy na sociálce. Cítím tam jakousi větší jistotu. U ligového mužstva se může změnit celý realizační tým během pár dní,“ dobře ví muž, který se stará o svaly mladých fotbalistů.

Pod rukama mu prošlo několik ročníků dorostenců. Když před ním vzpomenete jméno známého hráče, tak okamžitě vychrlí rok jeho narození. Jeho úkolem je svaly fotbalistů v zimě zahřát a v létě ochladit. Připravuje pití na zápasy, stahuje kotníky speciální páskou. V odborné masérské mluvě se říká, že je tejpuje. Vůbec první kotník, který Václav Zelený zatejpoval, byl kotník muže, který dnes patří k oporám naší fotbalové reprezentace. „To je pěkná vzpomínka, do dorostu tehdy přišel Michal Kadlec, hráli jsme ve Zlíně, byl jsem u kluků asi tři dny. On byl také nováček a ze všeho byl takový vyjukaný,“ vzpomíná Zelený na pokračovatele úspěšné fotbalové dynastie.

Nejenom mladý Kadlec, ale všichni odchovanci fotbalové akademie maséra dobře znají. „Z kádru Slovácka, který dneska hraje první ligu, jsem měl pod rukama kapitána Víťu Valentu, Vencu Ondřejku nebo Lukáše Kubáně. Masíroval jsem i Ondru Kúdelu, který dnes hraje v Mladé Boleslavi. Někteří kluci se na masáži pěkně rozpovídají. Řeknou mně téměř všechno, takže vím i to, co se trenéři nikdy nedozví. Jsem taková jejich vrba,“ tvrdí.

Práce u fotbalu ho baví. Říká, že s kluky prožívá radosti z vítězství a smutní po nevydařených zápasech. Není žádná výjimka, že se mu bývalí odchovanci akademie Slovácka ozývají i po několika letech. „Občas zavolá Ondra Kúdela, sem tam něco napíše třeba Marek Střeštík, který hraje v Brně. A spoustu kluků potkávám také na fotbale na Slovácku.“

U masáží je téměř dvacet let a jedenáctý rok jezdí s mladými reprezentanty Uherského Hradiště po celé republice. Drtivou většinu měsíců v roce má proto o víkendech o zábavu postaráno. „Většinou hráváme soboty, pokud hrajeme třeba v Teplicích, jede se i den předem.

Někdy jezdím i na soustředění, většinou to bývá do Luhačovic, ale byl jsem s nimi i devět dnů na Kypru. Je to spousta času a hlavně o víkendech. Bez podpory a trpělivosti rodiny bych to dělat nemohl,“ přiznává.

U fotbalistů Slovácka dostává za masírování finanční odměnu, ale nesmí počítat hodiny strávené na hřišti, na soustředění a při výjezdech po celé republice. „Pokud by se hrálo jenom doma, bylo by to finančně zajímavé, ale když jezdíme ven, tak ve finále ty hodiny nemůžete počítat. Ta práce vás musí prostě bavit,“ tvrdí Václav Zelený, který v „civilním“ životě pracuje na Okresní správě sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti.

Stanislav Dufka