Jak redaktor málem nepřežil trénink fotbalistů Slovácka

Osobnost Deníku

Místo divize Osvětimany. Šlechta se uvedl dvěma góly za pět minut, pomohl k bodu

Měl nabídky z divize, zájem o jeho služby projevily Skaštice či Holešov. Útočník David…

Přečíst článek >

Třeba běsnění sparťanských fanoušků v listopadu 2010, při kterém tvrdé jádro letenských fans poničilo bok renaultu tehdejší hvězdy fotbalového Slovácka Petra Švancary. Digitální hodiny nad atletickým oválem ukazují čas 14.15, když jí procházím dovnitř sportovního svatostánku.

Je škaredé lednové odpoledne a ranní chumelenice přešla ve studený déšť. Po hřišti s umělým povrchem za tribunou D se pod dohledem trenérského kvarteta rozhýbává dvacet pět hráčů 1. FC Slovácko. Přichází chvíle, kdy mám dvouhodinovou možnost na vlastní nohy a dech okusit, jak chutná zimní příprava prvoligových borců na jarní boje.

„Náročnost tohoto období ve srovnání s hrací částí sezony je v tom, že se zvětší objem tréninkové zátěže. To aby se tělo naučilo fungovat delší dobu v náročnějších podmínkách. Takového potenciálu se pak využívá k efektivní práci na hřišti,“ vysvětluje smysl několikatýdenní dřiny hlavní trenér mužstva Miroslav Soukup.

Mančaft už má za sebou několikadenní soustředění na běžkách a posilovacích strojích v Novém Městě na Moravě i kondiční přípravu s přípravnými utkáními na domácím hřišti. „Postupně se najíždí na normální cyklus, jehož vrcholy jsou zápasy a koncentrace na výsledek. Nyní, ve třetím týdnu, jsme někde uprostřed. Zatížení v těchto dnech je největší z celé sezony,“ konstatuje Soukup. Nemusí to říkat dvakrát. Záhy tuto skutečnost sám poznávám. Hráči již dopoledne v nehostinných podmínkách a po včerejších zápasech se Zlatými Moravci a Senicí absolvovali trénink se zaměřením na střelbu a kombinaci. Teď zahajují nácvikem hry na malém prostoru mezi dvěma brankami. Hraje se tři na dva při rychlých střídáních. „Při tak malém počtu aktérů se vyžaduje aktivita, nejsou zde žádné prostoje. Fotbalista se naučí rychlému řešení útočné akce a následnému přechodu do obranné činnosti ihned po ztrátě míče,“ vysvětluje kouč.

Poznávám, jak zaprášené a skromné jsou mé fotbalové znalosti z žákovského celku Mistřic a dorostu Jalubí, kde jsem zkusil krajskou soutěž. Už je to osm let, co jsem dal přednost folkloru před sportem.

Kluků v klubových bundách je plná hrací plocha. Nestíhám vůbec nic, jsem stále v ofsajdu, kazím a neoberu ani jednoho útočícího hráče o míč. Mé podařené přihrávky se dají spočítat na prstech jedné ruky. Přemýšlím, jak rychle se k sakru hraje v anglické Premier League, proti níž v televizi česká liga vypadá jako silvestrovské derby veteránů pražských „S“.

Když nácvik končí, mé sebevědomí se krčí kdesi ve špinavém koutku za toaletami pro fanoušky. Jeho totální devastace ale teprve přijde. „Na schody,“ zavelí trenér Soukup. Hřištěm prosviští mnohasekundové apokalyptické „Neeeeee!“ v podání jednoho z hráčů. Oprávněně mě vyleká.

Posilování odrazové síly nohou se odehrává na schodišti tribuny vedoucím z parkoviště do kotle hostujících příznivců. Sprintuje se nahoru buď schod po schodu, nebo po co nejvíce stupíncích naráz. Do půlky s chlapem na zádech, poté bez něj a pak ve dvojičce vystřídat. Od dob Emila Zátopka, který taktéž trénoval se závažím za tělem, se toho tedy zas tak moc nezměnilo.

Prvních pár výběhů jde skvěle. I s borcem kolem krku ostatním docela stíhám. Zato pod mou tíhou supící kolega to nemá jednoduché. Při stejné výšce můžu být tak o deset kilo těžší než on. Být součástí týmu, rozhodně bych musel nastoupit dietu. „No jo, v novinách je dobře,“ komentuje to asistent trenéra Jiří Dekař. Situace se rychle otáčí. Nohy začínají kamenět, dech přestává stačit a je mně zle. V půlce druhé série vzdávám. Přemlouvám žaludeční šťávy a slzy, aby zůstaly uvnitř těla, což se naštěstí podaří. Zlomený mladý muž. Dostal jsem se do bodu, ve kterém se pozná (ne)trénovanost. „Ať se v novinách nepíše, že fotbalisti neběhají!“ „Mám volat záchranku?“ Aspoň, že se mužstvo baví… V tu chvíli vznikají ve svalech mých nohou mikroskopické trhlinky. Říká se tomu nekróza a vy ji poznáte tak, že vás hodně bolí nohy. Počítejte s tím, že další den budete mít problémy s chůzí po schodech a že vám nepomůže ani návštěva vířivek v aquaparku. Následným běžeckým dávkám mezi modrými sedačkami navrch a dolů po tribuně už přihlížím s rukama v bok. „Ptal jsem se jednoho člověka, který působil u realizačního týmu Barcelony, jakým způsobem tam trénují kondici. Odpověděl mi, že nijak. Oni nemusí,“ vypráví story trenér Dekař. „No ještě že tohle není Nou Camp,“ odpovídá mu záložník Michal Kordula při představě, že by stejný počet délek musel absolvovat na obrovském katalánském stadionu. Vracíme se na „umělku“ a občerstvujeme se kelímkem teplého čaje. „Dneska máš na stole jistého zákazníka, sedmou velmoc,“ dostává se týmovému fyzioterapeutovi upozornění. Musím vypadat zbědovaně.

Jdeme do finále, fotbálku přes celé hřiště. Hrají všichni. „Ideální pro odreagování. Zápas na závěr tréninku má soutěžní a motivační charakter. Za další si tím kontroluji míru únavy hráčů. Kdyby byla přílišná, neměli by chuť hrát. A cílem přípravy není hochy odvařit,“ říká trenér Soukup s tím, abych si vzal oranžový rozlišovák a přidal se tak k týmu jeho svěřenců pozdějšího data narození. Ti starší hrají bez reflexní vesty.

Protože si nedokáži vybrat svou stálou pozici, pobíhám po hřišti jako trdlo. Podaří se mně jedna zpětná přihrávka a pak překvapivě se zjevuji v šanci! Do vápna na mě směřuje balon do dobré příležitosti. Jenže k přesně mířenému centru chovám přílišný respekt a po mé tristní hlavičce se míč sotva došourá do brány. Po tomto nezdaru rezignuji na útočné snahy. Zkouším hrát osobní obranu na dlouhána Libora Doška. Vydržím to asi půl minuty. S jistotou, že vím o každém jeho kroku, sleduji letící centr, který mi proplachtí nad hlavou. Otočím se a zjišťuji, že pět metrů za mnou do brány hlavičkuje zcela volný vytáhlý kanonýr… Po zbytek hry se už jen snažím o to, aby se ke mně za žádných okolností balon nepřiblížil. Prohráváme 3:7.

Na úplném konci tréninku si splním sen. Než týmoví ben jamínci sklidí brány, stavím si míč na pomyslný penaltový puntík. Placírkou k pravé tyči překonávám běloruského gólmana Ilju Matalyhu. „Zkušeně,“ bručím si pod vousy chvíli poté, co kulatý nesmysl rozvlnil síť. Když se po rozhovoru s trenérem Soukupem v útrobách stadionu chystám k odchodu, míjím malou posilovnu, ve které si hráči po tréninku ještě dávají do těla. U jejího vchodu se protahuje věčně dobře naladěný smíšek Kordula. „Dlužíš páďo za prohru,“ upozorňuje mě. Hoši, tohle přece nebyl vyrovnaný boj.