VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Redaktor ČT Jakub Železný:Hádám se kvůli primitivnímu rasismu

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - Jedním z nejvzácnějších hostů letošního ročníku Letní filmové školy byl moderátor Událostí, komentářů Jakub Železný. Ten si pro účastníky filmovky připravil tři dny trvající workshop, díky kterému mohli zájemci „ochutnat“ denní chléb moderátora veřejnoprávní televize.

6.8.2010
SDÍLEJ:

Tvář Jakuba Železného lze vídat před kamerami České televize.Foto: DENÍK/Michael Lapčík

Jakub Železnýy - narodil se 1. července 1973 v Praze. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Profesní kariéru zahájil v roce 1993 v Českém rozhlase, nejprve na stanici Vltava, o rok později na ČR1-Radiožurnál. Na televizní obrazovky se poprvé dostal v roce 1997 jako spolupracovník sportovní redakce TV Nova. Vystřídal všechny celoplošné stanice, od roku 2002 působí v České televizi. Moderoval pořady K věci! (TV Prima), Špona, Dobré ráno, Týden v regionech, Dobré ráno z Moravy a Slezska, Před polednem, Události, komentáře (Česká televize). Uvedl i některé významné společenské a kulturní akce (předávání cen Časopis roku, Manažer roku, Podnikatel roku, Sportovec roku).

Co jste si pro účastníky workshopu na Letní filmové škole připravil?
Hlavně jsem nechtěl, aby to byla přednáška. Čili workshop, na kterém lidé aktivně pracovali. Aniž bych chtěl přehánět, účastníci tady v Hradišti jsou výborní, zvídaví a vybavení kritickým úhlem pohledu. Dokonce se mnou polemizovali, což pro mě bylo přínosné. Člověk ve chvílích, kdy něco předává, by měl také reflektovat, co mu na to říká ten druhý.

Čím vším jste se zabývali?
Začali jsme teoretickým úvodem a debatou o tom, co je to veřejnoprávní televize. Následovaly ukázky, na kterých jsme si rozebrali, co je v pořádku a co naopak mohl moderátor udělat lépe. Vše uzavřel praktický den s dokumentaristou Ivanem Vojnárem, s nímž účastníci kurzu provedli moderované rozhovory.

Je to vaše první pedagogická zkušenost?
Ne, seminářů, přednášek a workshopů jsem již připravil dost. Jelikož je ten hradišťský třídenní, řekl bych, že je ze všech nejrozsáhlejší. Do tří dnů tady můžu roztáhnout látku, na kterou mám normálně dvě hodiny.

Stane se člověk novinářem díky vrozeným, nebo školou získaným vlastnostem?
Troufnu si tvrdit, že nepřevažuje jedno, ani druhé. Jsou to do značné míry intuitivní záležitosti, které přijdou se zkušeností. Když vezmu v potaz dva největší české novináře druhé poloviny dvacátého století, Ferdinanda Peroutku a Pavla Tigrida, ani jeden z nich neměl žádné novinářské vzdělání, a přesto jsou oba považováni za stalaktity dějin naší žurnalistiky, a to naprosto právem. Je pravda, že když jsem byl mladý, tak jsem si také říkal: já se nemusím nic učit, nemusím číst žádné teoretické knížky, já to všechno zmáknu. A pak jsem si některé publikace přečetl, zjistil jsem, že jsou docela zajímavé a že u některých mě baví s autorem polemizovat, protože dotyčný nikdy v médiích nepracoval, a přesto je popisuje. A popisuje je špatně. Jiní se zas naopak trefili. Mix teoretických a praktických znalostí je tedy tím nejlepším. Každopádně by měl novinář mít vysokoškolské vzdělání, i když to nemusí nutně být vzdělání mediální.

Jak cestoval Jakub Železný do Uherského Hradiště?
Ve středu večer před jedenáctou hodinou večerní skončil Jakub Železný moderování Událostí, komentářů v pražském studiu. O půl jedné v noci nasedl na hlavním nádraží na rychlík, ze kterého ve čtyři hodiny ráno vystoupil v Břeclavi. Odtud jel osobním vlakem do Starého Města, kam dojel o půl šesté. Na staroměstském nádraží jej vyzvedl taxík a zavezl ho do jednoho z uherskohradišťských hotelů.

Proč by měl být vzdělaný v nepříbuzných oborech?
Může se díky tomu stát odborníkem na určitou oblast, čehož pak využije v rozhovoru o daném tématu. Nebo třeba proto, aby za ním kolegové chodili a říkali hele, ty jsi vystudoval právo, poraď. Nedávno jsem se ptal kolegyně Daniely Drtinové, která je vystudovaná právnička, jaký je rozdíl mezi žalobou a trestním oznámením. Ona mi to naprosto brilantně asi ve třech minutách vysvětlila. Takže práva, ekonomika, politologie nebo jakýkoliv společenskovědní základ je novináři ku prospěchu.

Když jste zároveň pracoval ve veřejnoprávním rádiu a komerční televizi, připadal jste si prý schizofrenně. Čím se tedy liší práce ve veřejnoprávním a komerčním médiu?
Pro to komerční médium jsem naštěstí pracoval jen okrajově. Upřímně to byla dobrá zkušenost, ale není to můj svět. Mám totiž rád věci, které jsou precizní a korektní, které nutně nemusí být za každou cenu prodejné. Nepohrdám komerčními médii, ale bylo to pro mě komplikované a ten rozdíl vidím jako naprosto zásadní. Komerční televize je normální firma a musí se tak chovat. Televize a rozhlas veřejné služby je naopak firma řízená speciálním zákonem a má úplně jiné podmínky a pravidla hry.

Nadsazeně jsou to dvě strany mediální barikády?
Souhlasím. Dnes jsem odpovídal na otázku, proč nesleduji zprávy na Nově, alespoň pro inspiraci. Jenže pro mě to není inspirace. Přirovnám to ke dvěma druhům sportu. Představte si, že já jsem basketbalista a komerční televize je volejbalista. Oba děláme míčový sport ve stejné tělocvičně a stejném oblečení, ale každý chceme dosáhnout něčeho jiného. Já chci hodit míč do koše a oni jej chtějí odbít přes síť. Je to podobné, ale jistě mi dáte za pravdu, že pokud se bude chtít basketbalista něčemu přiučit, nepůjde se podívat na volejbal, ale podívá se v televizi na NBA. Na volejbal by se podíval ze zájmu, pokud by ho bavil. Ale mě nebaví.

Basketbalista by však na volejbale neměl vidět nic špatného.
Absolutně přesně. Můžu se ptát, jak to, že se sakra lidem líbí volejbal, ale ani náhodou jim ho nebudu upírat. A musím respektovat zákonitosti jejich hry. To je tedy můj pohled na dichotomii mezi veřejnoprávní a komerční sférou.

Co jste obdivoval na show vašeho vzoru, Larryho Kinga?
Dokázal být nenucený, přirozený, vlastně úplně obyčejný, a přitom dokonale zvládal svou profesi. Měl respekt, který si vybudoval svou prací. Byl v pozici, ve které ne že musel nutit hosty, aby šli do jeho pořadu, ale hosté se mu sami nutili, jestli by mohli přijít k němu. To obdivuji. Často byl pořad zábavný, byla to dobrá škola.

Vy na rozdíl od něj děláte spíše klasické zpravodajství. Chtěl byste si třeba v budoucnu něco podobného vyzkoušet?
Ano. Musím říct, že by mě to lákalo. Mám rád výzvy a nové věci, což je třeba důvod, proč jsem kývl na nabídku dělat při prezidentských volbách, návštěvách prezidentů a papežů reportéra z terénu. Obrovsky mě to nabíjí, je to zase něco úplně jiného. Jsem mimo studio, koukám kolem sebe a učím se novým věcem.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Kdybyste odpoledne přišel ke mně do kanceláře, tak si nutně musíte říct: ten chlap si za mé koncesionářské poplatky čte! Protože já prostě čtu. Když se mám na něco připravit, musím o tom mít dokonalý přehled.

Kdy s vaším čtením začínáte?
Nemá smysl, abych byl v práci v osm ráno. To bych byl v deset večer, kdy mám vysílací čas, úplně mrtvý a nepodal bych odpovídající výkon. Můj pracovní den začíná kolem poledne. To se s editorem domluvíme na tématech, pak vybíráme hosty. Všechno trvá mnoho hodin a nejdelší na tom je příprava a čtení dostupných materiálů. Ten samotný padesátiminutový výkon je vrchol ledovce.

Vyspíte se dostatečně?
Dneska už ano. Když jsem dělal i ranní vysílání, tak to už jsem fyzicky nezvládal.

Býváte nebo býval jste někdy nervózní, když se rozsvítilo světýlko na kameře? Nebo jste byl vždycky suverénní?
Do dneška nejsem úplně vnitřně suverénní, ale k profesi moderátora patří, že se tak musíte tvářit. Tvrdím, že člověk na této pozici by neměl být úplný suverén. To pak může vést ke zpohodlnění a chybování. Měl by pociťovat určitou stopu nervozity. Připravil ses fakt dobře? Nemůže tě nic zaskočit? Dej si bacha. Taková nervozita je pro mě hodně důležitá. Ale nesmí vás přerůst a zničit vás.

Pracoval jste na sportovních přenosech, publicistice, politické diskuzi. Teď moderujete Události, komentáře. Jsou vaším vrcholem?
Ano. Jednoznačně a bezpochyby. Je to přesně ten formát pořadu, který jsem vždycky chtěl dělat a hrozně si toho vážím. Baví mě ze všeho nejvíce a považuji jej za svůj vrchol.

Musíte ale zvládat obrovskou rozmanitost témat…
Za měsíc načtu materiály k sedmdesáti tématům typu nová metoda léčby zákeřné choroby přes nového trenéra hokejové reprezentace až po novou hru Václava Havla. A samozřejmě sleduji politiku. Prostě veškerá témata, která si dokážete představit. Proto je otázka přípravy před moderováním tohoto pořadu klíčová. Samozřejmě málokdy můžu být připraven stejně dobře jako můj host, který je v dané oblasti odborníkem. Pro něj je to jediné téma v životě, kdežto pro mě jedno z desítek za měsíc.

Čím byste byl, kdyby neexistovala žurnalistika?
Policistou nebo hercem. Je toho více, ale určitě bych dělal něco společensky angažovaného. Nějakou roli, skrze niž může člověk pozitivně působit na společnost.

Bojujete pořád za práva menšin?
Pro mě je to stále jedna ze zásadních otázek. Rozhodně nemám čas chodit na nějaké demonstrace, ale když dělám rozhovor na podobné téma, jsem vždy jednoznačně na straně bojující proti různým společenským nešvarům. U témat, kterými jsou rasismus, život a smrt či svoboda a nesvoboda, moderátor musí projevit svůj názor. Ne že může, musí! U zásadních životních témat, ke kterým je jasně přiřazeno plus nebo minus, musí být moderátor na straně plus. Podívejte, vyrůstal jsem na Smíchově. To je čtvrť, kde žije spousta Romů. Měl jsem s nimi konflikty a bylo to nepříjemné, ale nikdy, prostě nikdy nemohu říci, že to etnikum je špatné. Prostě existuje nějaká realita a takový ten český primitivní rasismus, nota bene u vzdělaných lidí, je něco, proti čemu jsem vedl spoustu hádek, a to i se svými kolegy. Dneska už alespoň vědí, že by se o to se mnou neměli přít.

Nezdá se vám situace ohledně rasismu v České republice alarmující? Máme Dělnické strany, Natálky… Je naše společnost polarizovaná?
Je pravda, že společnost se polarizuje. Nicméně vidím i pozitiva. Třeba schopnost společnosti pojmenovat rasistické jednání a postavit se proti němu nebo schopnost státních orgánů toto jednání vyšetřit a odhalit viníky. Do toho všeho se zapojují i média. Může se zdát, že se situace vyvíjí k horšímu, ale já jsem optimistou. Bude to ještě hodně dlouhá cesta, ale vemte si, že dnes už je tabu, aby se veřejně činné osoby připojovaly k projevům rasismu a xenofobie. Tak tomu před patnácti lety nebylo. Dnes dokonce vědí, že by proti takovým projevům měli i bojovat. A já se těším na to, až jednou proti nim budou bojovat doopravdy.

Autor: Michael Lapčík

6.8.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Takhle to vypadá, když mají policisté den blbec.
AUTOMIX.CZ
45

Policie v nesnázích: kuriózní nehody strážců zákona

Jakub Mareš (vlevo). Ilustrační foto.

Posila Slovanu Mareš si odbude premiéru doma před rodinou

AKTUALIZUJEME

Tipy Deníku, kde a jak si užít víkend

Vyberte si z naší nabídky kulturních, sportovních a společenských akcí. Kompletní servis akcí naleznete v tištěné verzi pátečního vydání Slováckých novin.

Ostrožské Lhotě přijedou k sedmdesátinám popřát legendy Slovácké Slavie

Velká sláva se chystá na sobotu 24. června v Ostrožské Lhotě. Místní klub bude slavit 70. výročí od svého založení.

Audit Deníku: Žluté vlaky už do Starého Města zajíždět nebudou

Zlínský kraj – RegioJet, Leo Express, Arriva plus České dráhy. Cestování po železnici nabízejí ve Zlínském kraji tři soukromé společnosti a jedna státní. Kvalita přepravy se po-dle osobností, které odpovídaly v auditu Deníku, jednoznačně zlepšila.

Lidi, bavte se! vzkazuje Pavel Hoftych

Premiéru Česko-slovenského superpoháru si v pátek v podvečer na uherskohradišťském stadionu nenechají ujít ani fotbalové osobnosti a persony regionu, které jej budou buď na místě, nebo vzdáleně prostřednictvím televize pečlivě sledovat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies