Sráči se budou v televizních programech vyjímat

Zatímco dnes budou moci diváci zhlédnout předpremiéru snímku Rodina je základ státu, už včera před polednem se v Klubu kultury promítal televizní film Sráči, jehož premiéra je plánovaná až na příští rok. A právě při projekci Sráčů si Sedláček našel několik volných minut na dotazy Slováckého deníku.

Česká televize původně s názvem Sráči nesouhlasila. Jak jste přesvědčil producenta o vhodnosti tohoto pojmenování?

Já jsem je nepřesvědčil, to oni nakonec přesvědčili mě. Byl to s ostravskou televizí takový výměnný obchod. Nechal jsem si totiž poprvé v životě od producenta vystřihnout scénu z filmu. Protagonisté v ní šňupali kokain a měli se při tom dobře. Scéna to byla výborná, ale nemorální, stejně jako je celý film o nemorálnosti. Zřejmě byla tak dobrá, že by diváci na kokain dostali chuť. Vzhledem k tomu, že nijak neposunovala děj filmu, vyhodil jsem ji, a na oplátku jsem mohl film nazvat Sráči. Původně to měly být Krysy, což ve mně evokovalo snad válečný film z šedesátých let. Chtěl jsem něco provokativnějšího a Sráči se v televizním programu budou určitě dobře vyjímat, navíc pokud tam bude fotka Jiřího Bartošky. Bartoška jako sráč. S tímto obchodem jsem spokojen.

O tomto filmu říkáte, že co postava, to skutečný „sráč“. Je to jakási karikatura společnosti?

Vycházím z Bělohradského, který říká, že žánrem současnosti a demokracie vůbec je fraška. I když film je o policistech a padouších, rozhodně to není gangsterka. A lidé se teď v kině smějí, vysmívají se hrdinům. Tak je to dobře.

V hraných filmech a hlavně dokumentech jste se nezřídka zabýval politikou a jejími osobnostmi. Ať už Gustavem Husákem nebo Milošem Zemanem. Kdo by vás ze současné vládnoucí garnitury inspiroval k natočení snímku?

Chtěl jsem točit Čunka, ale to nevyšlo. Proč, to je mi dodnes záhadou, protože scénář to byl výborný. Mimochodem jej četl také Miloš Zeman a říkal mi: „To je tvůj nejlepší scénář.“ Asi proto, že nebyl můj. Napsali jej Radim Procházka s Petrem Fischerem z Hospodářských novin.

Proč to tedy nevyšlo?

Není zde vůle. Takže zase vznikla spousta filmů o mezilidských vztazích. Spisovatele a historika Pavla Kosatíka jsem zase přemlouval, abychom natočili film o Stanislavu Grossovi, což je takový bastard s lidskou tváří. Ani jsme nezačali. Ale teď pro mě píše hraná historická dramata z prostředí první a druhé republiky – o vztazích Emanuela Moravce a Edvarda Beneše po Mnichovu či Klementa Gottwalda a Beneše v únoru 1948. Historie je zřejmě snesitelnější než přítomnost. Natočit současnost v Česku je problém.

Dnes v Hradišti uvedete předpremiéru filmu Rodina je základ státu. Pro čtenáře Slováckého deníku je zajímavé, že část děje se odehrává na Velehradě. Jakou roli ve vašem snímku hraje toto poutní místo?

Metaforickou. Hlavní postava filmu, bývalý učitel dějepisu, tam vezme celou svou rodinu. Právě tam, na vykopávkách, se kdysi seznámil se svou nynější manželkou. Vrací se tak ke kořenům, aby nemusel mluvit o zkažené přítomnosti. To se tak dělá, když chcete dojmout ženy. Teda nejen ženy, ale já to znám jen s nimi. Protože je přítomnost špatná, začnete romantizovat o minulosti: „Vzpomeň si, jak to bylo hezké, když jsme byli sami tam a tam. Když naše děti byly ještě malé...“ Velehrad má svou mystiku a pro mě osobně je místem velmi důležitým.