VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Mikrofon je můj partner, říká Karol Polák

Uherské Hradiště – Jedním z témat letošní Letní filmové školy byla i fotbalová horečka. Právě s kopanou má mnoho lidí spojený hlas legendárného televizního komentátora Karola Poláka, který strávil během festivalu v Uherském Hradišti tři dny a poskytl Slováckému deníku rozhovor, ve kterém vzpomíná na své dětství, začátky v televizi a také hovoří o svých cestách do slovácké metropole.

30.7.2010 1
SDÍLEJ:

Karol Polák.Foto: DENÍK / Jitka Cilečková

V Uherském Hradišti poté předal Výroční cenu Asociace českých filmových klubů britskému režiséru Kenu Loachovi a také komentoval tradiční fotbalové utkání zástupců organizátorů, filmových klubů a hostů.

Jaký máte vztah k Uherskému Hradišti?

Rozhodně to není poprvé, co jsem tady, byl jsem tu mnohokrát za fotbalem, když Hradiště hrálo za bývalého Československa v různých soutěžích. Naposledy jsem tu byl v zimě s mým programem, který se jmenuje Z bláta do kaluže.

O čem ten program je?

Je to one man show, kdy jsem dvě hodiny na jevišti a bavím lidi svými příhodami, zážitky a písničkami. Například populární písničku Jožky Černého Když jsem šel z Hradišťa zpívám s novým textem, která odkazuje na bývalý Synot a na to, jak to s ním skončilo.

A jak tedy zní Váš nový text?

Když jsem šel z Hradišťa ze Synotu, potkal jsem žandárů celou rotu. (začne zpívat)Potkali mě, sebrali mě, proto tu teď čučím v téhle zimě. Že jsem byl manažer nezkušený, dával jsem penízky bez ručení. A celá píseň končí slovy: Neber si sudí můj, co kdo dává, z takových penízků bolí hlava. Hlava bolí, srdce svírá, i takovej konec fotbal mívá.

V mládí jste byl velkým sportovcem, jaký je Váš vztah ke sportu nyní?

No, velký sportovec.. Sice jsem vystudovaný herec, ale kdysi jsem hrával basketbal. Čtyři roky jsem hrál první a dva nebo tři roky druhou ligu. Ale reprezentant jsem nebyl. Nyní už ale aktivně nesportuji, už mám přeci jen sedmdesát pět let a musím si dávat pozor. Když jede tramvaj a já to mám ještě sto padesát metrů na zastávku, řeknu si pojede další. Běhat už nechci, nechci riskovat zranění. To už bych totiž léčil prakticky do smrti.

A co nové sporty?

Ty moc nemusím. Většinou totiž přišli ze zámoří a nemyslím si, že patří k naší mentalitě. Násilně se sem importují, mám pocit, že nás mají všechny poameričtit. To co ale vyhovuje bláznivým Američanům, nemusí vyhovovat nám. Nedávno jsem se divil, že Milan Lasica natočil reklamu týkající se golfu. Ta zní, jakoby si každý mohl dovolit ten sport hrát a měl každého bavit.

Takže vy preferujete ty tradiční?

Nyní v Bratislavě běží škola skateboardu pro děti. A to místo aby se mladí věnovali sportům jako fotbalu, hokeji, basketbalu, volejbalu či atletice, které nás proslavily. Pomalu se u nás bude hrát i baseball a budeme hrát americký fotbal, to se mi nelíbí. Ale každý má jiný vkus.

Považujete za sport šachy?

Sice to tak obecně bere, já je však za sport nepovažuji. Je to soubor umu, reakce a bleskového myšlení. To bychom ale za sport mohli považovat i poker či žolíka. Je to prostě hra.

Stále sledujete televizní přenosy?

Samozřejmě, sport navíc sleduji i v tisku. Vedu si svůj archiv, je mi totiž líto přestat zakládat věci, které jsem archivoval celý život. Chodím často do televize a rádia a tam se to dá využít. Například už tři roky mám v košickém rádiu Hornet svůj nedělní program, do kterého chodí bývalé hvězdy sportu. Podmínkou je, aby už host nebyl aktivní. Na této stanici se vysílá jen sport a hudbu, proto je v rámci celého Československa unikátní.

Takže musíte být neustále informovaný?

Ano, protože například při mistrovství světa ve fotbale mi stále volali nějaké stanice, abych zápasy komentoval, vyjadřoval se k nim a glosoval průběh šampionátu. Takže musím vše sledovat.

Jaký byly Vaše začátky?

Bydlel jsem v Bratislavě na ulici, na které sídlil československý rozhlas. A jak se říká, byl jsem ve správný čas na správném místě. Jako chlapci jsme hráli v neděli dopoledne v parku fotbal a přišel za námi nějaký pán z rozhlasu, který se nás zeptal, jestli si chceme vydělat nějaké peníze. V tom období děti nedostávali peníze jako teď.

Takže jste souhlasili?

Samozřejmě, že jsme kývli a on nás odvedl do studia. V začátcích fotbalu se všechno vysílalo na živo, tedy kromě hudby, takže i ta pohádka. Režisér nám vysvětlil, co máme dělat. Byli jsme trpaslíci a měli jsme zakřičet pár věcí. Pak jsem byl překvapený, když nám dali peníze na ruku, což se tehdy ještě dělalo.

Kolik jste dostal?

Tři koruny a považoval jsem se za krále, protože tehdy se za dvě koruny dalo jít do kina. Pak nás požádali, ať přijdeme i příště. Později mi někdo řekl, že mám dobrý hlas a měl jsem zakřičet: Pozor už jdou! nebo něco podobného. To už jsem dostal pět korun, protože jsem byl sólista. Postupem času z nás vznikla takzvaná dramatická družina Rozhlasové děti. Už od osmi nebo devíti let se tedy kamarádím s mikrofonem.

A jak jste se dostal k moderování?

Když jsem nastoupil na vysokou školu, zmužněl mi hlas a přišli za mnou, jestli nechci být hlasatelem. Souhlasil jsem a většinou v noci od půlnoci do šesti do rána jsem moderoval zprávy. Pak jsem šel normálně do školy. Takový byl život. Zůstali jsme se sestrou sami, protože otec byl na deset let zavřený a matka mezitím zemřela na rakovinu.

To jste zvládal?

My jsme tehdy neznali stresy a splíny a podobné hlouposti. Prostě jsme žili svůj život. Když jsem pak skončil s fakultou a měl jsem jít do divadla v Martinu, potkal jsem se na ulici s bývalým šéfem hlasatelům z rádia, který už tehdy pracoval v televizi. Ten mi řekl, že jim onemocněl jeden ze dvou moderátorů zpráv, kteří se tehdy střídali. Takže jsem jim šel pomoc, než odejdu do Martina.

Ale nakonec jste zůstal…

Po deseti dnech mě totiž zavolali na ředitelství televize a řekli mi: Soudruhu, my jsme se rozhodli, že žádné divadlo nebude, ty zůstaneš v televizi jako moderátor televizních novin, protože to děláš dobře. Už jsme volali i na ministerstvo kultury, které oznámilo divadlu, ať si hledají náhradu. Rozhodli se beze mě. Ale mě to vyhovovalo, televize tehdy fungovala asi půl roku, bylo to nové médium. Brzy mě lidé začali poznávat, byl jsem populární. Tak mi mikrofon zůstal dodnes a stal se mým partnerem, kamarádem.

Jaký byl Váš nejlepší zážitek v televizi?

Nejlepších zážitků bylo dost, hlavně ale když naši sportovci vyhrávali a měli dobré výsledky na olympiádách či mistrovstvích světa. Vždy se lépe hlásí úspěch než prohra. Takže to byl titul mistrů Evropy ve fotbale z Bělehradu 1976, výhry olympioniků nebo vítězství v Poháru vítězů pohárů v roce 1969. Tehdy vyhrál Slovan Bratislava nad Barcelonou, což se doteď ani českému ani slovenskému mužstvu nepodařilo. To byl výbuch euforie.

A nejhorší?

To jsou určitě brepty za mikrofonem. Mezi ty patřila i příhoda ze slavnostního zahájení zimní olympiády v Sapporu v roce 1972, která pro mě nakonec skončila dobře. Komentoval jsem nástup delegací a naše republika byla teprve chvilku ČSSR, tedy přibylo jedno s. Já jsem v té euforii zahlásil: A už vítáme v bráně delegaci Československé.. A v té chvíli jsem uviděl dvě s a zpanikařil jsem. Měl jsem na to jen zlomek vteřiny, neměl jsem čas přemýšlet. Takže jsem se polekal a řekl jsem: delegaci československé sovětské socialistické republiky.

Co na to řekli Vaši nadřízení?

Lekl jsem se, že to bude velký průšvih. Hned mi volal z Prahy náměstek pro politické otázky: Co to tam, Karle, vyvádíš? Omluvil jsem se, že se vloudila chybička, ale čekal jsem, že mě odvolají domů. Náměstek ale po chvíli už klidným hlasem říká: Nic si z toho nedělej, předběhl jsi dobu. To mě zachránilo.

VIZITKA

Karol Polák se narodil roku 1934 v Bratislavě. Rodiči ho odmala vedli ke sportu, otec hrál fotbalovou ligu za 1. ČSŠK Bratislava. Polák se věnoval fotbalu a basketbalu. Sice vystudoval divadelní fakultu VŠMU v Bratislavě, nakonec ale více než tři desítky let pracoval v Československé televizi jako sportovní komentátor, především fotbalu, ale i olympijských her a dalších sportů. Stále žije v Bratislavě a stále pracuje. Jezdí po bývalém Československu se svým představením a moderuje ve slovenském rádiu Hornet.

Autor: Jitka Cilečková

30.7.2010 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Vedoucí fyzioterapeutka Kroměřížské nemocnice Pavla Zemanová

ON-LINE: O bolestech zad i cvičení v práci

Ulice U Pálenice v Kunovicích
5

Objíždění kolon v Kunovicích bude zase složitější

Podvodník vylákal z prodavačky devět tisíc korun

Na lep podvodníkovi skočila mladá žena pracující v prodejně koberců v Uherském Brodě. Přišla o devět tisíc korun.

Primář Bartoník: Neurologie je v současnost velmi dynamicky se rozvíjející obor

ON-LINE ROZHOVOR BYL UKONČEN / Primář neurologického oddělení Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně Jan Bartoník odpovídal na dotazy čtenářů Deníku

Na padělané recepty si vyzvedla léky, pátrá po ní policie

Po neznámé ženě, která si na základě padělaných receptů vyzvedla léky ve dvou lékárnách v Přerově, pátrá v těchto dnech policie. První případ se stal 20. června v 16.30 hodin v lékárně v Komenského ulici.

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení